Barryho a Reaganův „Funky Town“. Od nadějí k městu drog a smrti i neopakovatelné náladě osmdesátek

Dlouholetý washingtonský starosta, demokrat Marion Barry, byl navíc takřka dokonalou Reaganovou antitezí, což dávalo tušit střet, jenž ale nebyl a ani nemohl být nijak fatální – Reagan totiž řešil politiku o několik tříd výš než washingtonský starosta. Jejich vynucené spolužití ale dodávalo městu na specifické náladě, stejně jako další fenomény, o kterých bude v dnešním dílu našeho seriálu řeč.

Jak jsem již nejednou psal, skončily prezidentské volby z listopadu 1980 drtivým vítězstvím republikánského vyzývatele Ronalda Reagana nad demokratem Jimmym Carterem, obhajujícím funkci. 

Pro Reagana hlasovalo téměř 44 milionů voličů, zatímco pro Cartera jen bezmála 35 milionů; Reagan vyhrál ve 44 státech, Carter v 6 plus ve Washingtonu D.C.; Reagan získal 489, Carter pouze 49 volitelů. 

Jak vidno, z pohledu Jimmyho Cartera se jednalo o naprostý politický debakl.

V samotném Washingtonu, D.C., kde se hlava státu volila poprvé v roce 1961, ale bylo na podzim 1980 všechno jinak. 

Úřadující prezident získal hlasy více než 130 tisíc voličů (bezmála 75 %), zatímco Reagan jen 23 tisíc, což bylo o pouhých 7 tisíc víc, než kolik obdržel totální outsider, nezávislý kandidát John B. Anderson ze státu Illinois (16 tisíc), o dalších netřeba mluvit. 

Vzhledem k tomu, že zdejší triumf přinášel vítězi pouhé 3 volitelské hlasy, to ale nestálo z hlediska celostátní politiky téměř za řeč a na významu této skutečnosti dodával pouze fakt, že se jednalo o hlavní město.

O tom, kde se na „politické mapě“ Washington, D.C. nacházel a nachází, vypovídají nejlépe volby starostů této městské aglomerace. 

Od roku 1961 v jejím čele stáli a stále stojí výhradně demokraté: Walter Nathan Tobriner (1961–1967), Walter Washington (1967–1979), Marion Barry (1979–1991), Sharon Pratt Kellyová (1991–1995), znovu Marion Barry (1995–1999), Anthony Williams (1999–2007), Adrian Fenty (2007–2011), Vincent Gray (2011–2015) a Muriel Bowserová (od 2015 dodnes).

V osmdesátých letech městu, jak jsem napsal již v perexu, dominoval rovněž „kovaný demokrat“. Marion Shepilov Barry (narozen jako Marion Barry, Jr.; 1936–2014) byl jednou z nejpozoruhodnějších politických osobností Ameriky od šedesátých let až do konce 20. století. 

Rodák z městečka Itta Bena ve státě Mississippi byl typickým dítětem z obyčejné afroamerické rodiny své doby. Jeho první zkušenosti s fakticky institucionalizovaným rasismem v segregované společnosti proto logicky přišly již v jeho raném mládí, kdy pracoval pro noviny v Mephisu a kdy mu kvůli barvě pleti nebylo umožněno odjet za odměnu na výlet do New Orleans, protože „nešlo vypravit na cestu dva autobusy – jeden pro bílé a jeden pro barevné“.

V roce 1958 Barry absolvoval LeMoyne-Owen College v Memphisu, soukromou školu pro barevné, založenou v roce 1862 pro svobodné Afroameričany a pro uprchlé otroky, a v šedesátých letech se stal aktivním členem Národní asociace pro povznesení barevných lidí (National Association for the Advancement of Colored People; NAACP). 

V té době také získal přezdívku „Shep“, podle jména sovětského ekonoma, právníka a politika Dmitrije Trofimoviče Šepilova (1905–1995), známého z doby, kdy byl ministrem zahraničí SSSR (1956–1957) a kdy se zapojil do neúspěšného pokusu o odstranění Nikity Sergejeviče Chruščova z vedení strany a státu.

Následně Barry vystudoval organickou chemii na Fisk University v Nashvillu v Tennessee a zapojil se jako aktivista do protestů zvaných The Nashville sit-ins (podle toho, že si aktivisté sedali na místa určená pro bílé), studentských protestů proti rasové segregaci, a sice jako první předseda Studentského nenásilného koordinačního výboru (Student Nonviolent Coordinating Committee; SNCC), přičemž byl sedmkrát zatčen. 

Doktorská studia na Kansas University ani na University of Tennessee nedokončil, politická práce pro něj znamenala už tehdy více než potenciální titul Ph.D.

V roce 1965 se Marion Barry přestěhoval do Washingtonu, D.C., aby zde zřídil místní pobočku SNCC. O dva roky později ale hnutí poté, co se stal jeho šéfem Jamil Abdullah al-Amin (vlastním jménem Hubert Gerold Brown, zvaný H. Rap Brown, jeden z předních aktivistů Strany černých panterů Black Panther Party, kterou ředitel FBI J. Edgar Hoover označil za „největší hrozbu vnitřní bezpečnosti země“). 

Následně se Barry podílel na násilných protestech, které v hlavním městě USA propukly po zavraždění světoznámého aktivisty Martina Luthera Kinga, Jr. v dubnu 1968, a na četných občanskoprávních aktivitách, díky nimž si získal u afroamerické komunity jisté jméno.

V roce 1971 kandidoval Barry ve Washingtonu do školské rady, byl zvolen a v následujícím roce se stal jejím předsedou, jakožto který pak usiloval o navýšení rozpočtu na školství a o vyšší platy pro učitele, částečně úspěšně.

Po schválení tzv. District of Columbia Home Rule, který zaváděl pro Washington, D.C. poměrně rozsáhlou samosprávu, byl Barry v roce 1974 přesvědčivě zvolen do první přímo volené městské rady (City Council) a také šéfem jejího finančního výboru; v roce 1976 svůj post obhájil. 

V následujícím roce 1977 byl Barry vážně postřelen při teroristického útoku, během něhož dvanáct příslušníků radikálního hnutí Hanafi (Hanafi Movement) obsadilo na tři dny (9. až 11. března) budovy John A. Wilson District Building (sídlo městských úředníků, městské rady a starosty), židovské organizace B᾿nai B᾿rith International a Islámského centra (Islamic Center of Washington), přičemž zajalo 149 rukojmí. Poměrně brzy se ale uzdravil a politická budoucnost byla jeho.

V roce 1978 vyrazil Marion Barry, „hrdina z časů teroristického útoku“ a známý aktivista, do voleb (druhých na základě výše zmíněného District of Columbia Home Rule) o úřad washingtonského starosty. 

Klíčové byly demokratické primárky, jejich vítěz byl totiž téměř s jistotou i vítězem celkovým. Barry v nich porazil úřadujícího starostu Waltera Edwarda Washingtona (1915–2003), pravnuka osvobozeného otroka, jenž byl vůbec prvním přímo voleným starostou Washingtonu od roku 1871 a prvním afro-americkým starostou velkého města v USA vůbec, i prvního předsedu městské rady Washingtonu, D.C. a politického aktivistu Sterlinga Tuckera (1923–2019). Ve finále již snadno vyhrál nad republikánem Arthurem Fletcherem (1924–2005) a dvěma bezvýznamnými kandidáty.

Barryho první období v čele města bylo očekáváno s velkými nadějemi a bylo pokládáno za, v rámci možností, relativně úspěšné, byť samozřejmě záleželo (jako vždy) na úhlu pohledu. 

Nový dynamický starosta usiloval o zvýšení efektivity úřadování městských úředníků, prosazoval letní pracovní programy pro lidi bez práce, současně se snažil i o stabilizaci „zdivočelých“ a „chaotických“ městských financí a o snížení městského deficitu/dluhu, ale bez skutečně významných výsledků. 

K hlavním problémům Washingtonu v letech 1979–1983 patřila – všem snahám starosty navzdory – rostoucí nezaměstnanost a zvyšující se kriminalita. Sám Barry musel čelit několika nepříjemným skandálům, například obvinění ze zneužívání obecních peněz k soukromým účelům; kromě toho byl obviněn z užívání kokainu v městských barech.

Bez ohledu na toto všechno Barry v roce 1982 ve volbách svůj post s přehledem obhájil, když v demokratických primárkách porazil silné vyzývatele: Patricii Roberts Harrisovou (1924–1985), zkušenou politickou matadorku, bývalou první „barevnou“ velvyslankyni USA, konkrétně v Lucembursku (1965–1967) za vlády prezidenta Johnsona, ministryni pro otázky bydlení a urbanismu (1977–1979) a ministryni zdravotnictví (1979–1981) za vlády prezidenta Cartera, Johna L. Raye (* 1943), právníka a člena městské rady z let 1979–1997, a Charlene Drew Jarvisovou (* 1941), úspěšnou neuropsycholožku a členku městské rady z let 1979–2001. 

V samotných volbách pak Barry vyhrál nad republikánem Edwardem Brookem Leem (1892–1984), veteránem z Velké (první světové) války z Marylandu, když získal přes 82 % hlasů. Demografie města a Barryho renomé rozhodly více než jasně.

Barryho druhé období v čele města je obecně vnímáno jako mnohem méně úspěšné. Boom na trhu s nemovitostmi sice pomohl, zčásti a na čas, vyřešit finanční problémy, zanedlouho se ale městské finance znovu ocitly v záporných číslech. 

Podle Barryho kritiků to z nemalé části bylo tím, že vydával obrovské částky na boj proti nezaměstnanosti (čímž si podle nich „kupoval“ voliče) a na sociální výdaje. Kontroverzní byla rovněž starostova podpora podnikání, na němž se podílela silná afroamerická komunita (požadavek na 35% podíl byznysu s firmami, jež patřily „příslušníkům menšin“).

Ani ve druhém funkčním období se Barrymu nevyhnuly skandály. Někteří z jeho blízkých politických spojenců a spolupracovníků byli obviněni ze zneužívání veřejných prostředků, starosta sám ze styků s prostitutkami, z alkoholismu a užívání drog (kokainu) v barech ve „čtvrti červených luceren“ (red-light district), tj. v „hříšných“ částech města. Washington, D.C. se zkrátka se svým svébytným starostou nenudil.

Barryho pozice ve městě ale byla natolik silná, že jej v dalších volbách, jež se konaly v roce 1986, nijak neohrozila. V demokratických primárkách se mu tentokrát postavila pouze nevýrazná členka školské rady Mattie Taylorová.

Mnohem vážnějšího možného protivníka, bývalého protégé Martina Luthera Kinga, Jr., politického aktivistu, účastníka demokratických prezidentských primárek z roku 1984 (ve kterých skončil na třetím místě za bývalým Carterovým viceprezidentem Walterem Mondalem a senátorem Garym Hartem) a viceprezidentského kandidáta Michaela Dukakise z voleb v roce 1988, Jesseho Louise Jacksona (* 1941), se Barrymu pro změnu podařilo vyšachovat speciálním zákonem, který mu znemožnil získat na volby dostatek peněz. 

V samotných volbách pak starosta, mající pouze „opatrnou podporu“ velkých novin včetně listu The Washington Post, přesvědčivě porazil republikánku Carol Schwartzovou (* 1944), členku městské rady, která nicméně získala na Washington, D.C. slušných 33 % procent hlasů.

Třetí Barryho období v čele města bylo v řadě ohledů unikátní. Starosta krátce po zvolení přiznal, že ztratil kontrolu nad užíváním alkoholu a drog, jeho vyjadřování na veřejnosti bylo, jak to jen říci, velmi „jadrné“; oči, poznamenané drogami, prakticky neustále chránily sluneční brýle. Dokonce i jeho nejbližší přátelé jej pokládali za neschopného zastávat úřad. 

Záběry na Barryho, sledujícího Super Bowl v kalifornské Pasadeně v době, kdy Washington zasáhla v lednu 1987 silná zimní bouře, rozzuřily i jeho nejvěrnější stoupence. S městem to šlo, vzhledem ke stavu, v němž se nacházel a jak „pracoval“ jeho starosta, logicky od deseti k pěti. Nejděsivější bylo i na poměry města obrovské rozšíření užívání drog, války mezi drogovými gangy a dealery a z toho plynoucí rekordní čísla v počtu vražd (nejvyšší v celých Spojených státech). „Město smrti“ se doslova zalykalo stěží potlačovaným hněvem a bezmocí.

V závěru roku 1989, kdy Ronald Reagan již nebyl v prezidentském úřadu a kdy v Bílém domě vládl jeho někdejší viceprezident George Bush starší (1989–1993), došlo ve Washingtonu ke zvratu. Federální úřady zahájily vyšetřování Mariona Barryho a v lednu 1990 jej agenti FBI a metropolitní policie i s bývalou přítelkyní Hazel Dianou „Rasheedou“ Mooreovou zatkli v hotelu Vista International pro užívání a vlastnictví drog. 

Složitý proces, v němž se – jak jinak – mluvilo i o rasovém podtextu obvinění a zatčení, nakonec skončil odsouzením starosty, jenž strávil následujících šest měsíců ve vězení v pensylvánském Lorettu, což mu zabránilo v tom, aby se ucházel o čtvrtý mandát v čele města.

Ani to ale zdaleka nebyl konec Barryho životního příběhu ani jeho politické kariéry. Po propuštění z vězení se Barry v roce 1992 rozhodl znovu usilovat o místo v městské radě. Jeho volební slogan „Možná není dokonalý, ale je dokonalý pro D.C.“ (He May Not Be Perfect, But He᾿s Perfect for D.C.) budilo na jedné straně pohoršení, na druhé straně lidi bavilo a svým způsobem fascinovalo. 

V boji s aktivistkou a dlouholetou členkou rady Wilhelminou Jackson Roarkovou získal neuvěřitelných 70 % hlasů a rázem byl zpět i ve hře o post starosty města. V roce 1994 pak v primárkách porazil všechny demokratické protikandidátky v čele s úřadující starostkou Sharon Pratt Kellyovou (* 1944). Následně znovu vyhrál nad již zmíněnou obecně respektovanou republikánkou Carol Schwartzovou, tentokrát v poměru 56:42 % hlasů.

Hlavní problém, jemuž Barry po čtvrtém nástupu do funkce čelil, byla kromě pošramocené pověsti mizerná finanční situace města, takřka nefunkční městské služby, což vedlo k tomu, že americký Kongres zřídil speciální Kontrolní finanční úřad pro District of Columbia (District of Columbia Financial Control Board). 

Barry s kongresovým úřadem, jenž převzal řadu jeho pravomocí, i se šéfem finančního odboru města, v jehož čele stál budoucí starosta Anthony Allen Williams (viz výše), tvrdě bojoval, což vedlo nejen k ostrým politickým střetům, ale i k faktické paralýze městského úřadu. 

S „válkou“ nakonec skoncoval až prezident Bill Clinton (v Bílém domě v letech 1993–2001) ve spolupráci se severokarolínským senátorem Duncanem McLauchlinem „Lauchem“ Fairclothem, kteří „nucenou správu“ Washingtonu ukončili.

V roce 1998 již Barry na funkci starosty nekandidoval s oficiálním vysvětlením, že by mu Kongres tak jako tak neumožnil „plnohodnotnou a suverénní vládu nad městem“, na čemž nejspíš leccos bylo. 

Současně si byl ale vědom toho, že se nálada ve městě mění a že by jeho zvolení mohlo být problematické, o osobní vyhořelosti a celkové vyčerpanosti nemluvě. Přesto ale zůstal v letech 2000–2014 voleným členem městské rady, do chodu města ale už zásadním způsobem nezasahoval.