Quo vadis? Tuto krátkou, avšak svým obsahem hlubokou otázku ze stejnojmenného díla slavného polského spisovatele Henryka Sienkiewicze si nyní musíme pokládat i my v Česku. Po třech desetiletích poměrně stabilního a z hlediska řady ukazatelů pozitivního vývoje hospodářství, politiky i bezpečnosti, vše díky zakotvenosti v organizacích euroatlantického prostoru, jsme nuceni čelit nevídaným změnám.
Některé z nich přitom většina z nás nikdy neměla šanci zažít. Ať už se jedná o proměny v globálním rozložení moci, rozhoření válečných konfliktů v oblastech, v geopolitice známých jako „pásy otřesu“, či posilování rozkladných tendencí přímo v rámci Západu… Tyto situace logicky vzbuzují otázky, kudy se má naše země vydat dál a zdali je její dosavadní zakotvení v euroatlantických strukturách optimální variantou.
Snaha hodnotit dosavadní politiky je vždy podnětná, neměla by však působit destruktivně a stavět na nerealistických představách „vzdušných zámků“. Pravdou totiž zůstává, že kdykoli došlo ve světě k oslabení struktur mezinárodního práva, menší státy, včetně toho našeho, za to byly nuceny tvrdě platit.
Nedávno jsme si opět připomněli 17. listopad, který nám slouží jako den, kdy máme možnost se zamyslet nad současným i nedávno minulým vývojem naší země. Připomínáme si statečnost (nejen) studentů, kteří se dokázali postavit mocnějšímu nepříteli, aby bránili ideály, které nás mohou inspirovat dnes, stejně jako motivovaly před desítkami let.
Z listopadových událostí v kritických „devítkových“ letech (1939, 1969 nebo 1989) se můžeme učit mnohé. Základní lekce však říká, že síla a přednost naší země nikdy nespočívala v početní převaze ozbrojených sil, nekonečné rozloze státu, zdrcující ekonomické síle či existenci rozsáhlých ložisek nerostných surovin.
Česká republika je – stejně jako tomu bylo v případě Československa – v evropském měřítku jen středně velká, či spíše jen malá „mocnost“. Její nezávislost je proto úzce spjata s tím, co se děje v jejím bezprostředním okolí. Jen ve 20. století se ústavní uspořádání a/nebo politický režim v českých zemích měnily téměř každou dekádu. Zkuste si – po vzoru Francie – spočítat, kolikátou republiku už dnes vlastně máme (sedmou, během 105 let její existence; Francie od roku 1792 pátou – pozn. red.).
Zažili jsme dva celosvětové konflikty, dvakrát rozpad státu i dvojnásobnou okupaci. Až teprve posledních třicet let je v naší moderní historii nečekaně klidným obdobím. Tato minulost nám ukazuje, že za své ideály dokážeme statečně bojovat, a to i za cenu nejvyšší, tj. vlastních životů.
Nicméně náš stát – ať už ve formě multinárodnostní monarchie, unitárního státu nebo federace – může úspěšně vzkvétat, pouze pokud je nám nakloněno mezinárodní uspořádání v Evropě a ve světě.
Často zapomínáme, že Československo po první světové válce vzniklo jako projekt americké zahraniční politiky prezidenta T. W. Wilsona. V jeho diplomatické nótě z ledna 1918 – tzv. 14 mírových bodech – sice o Československu zmínka nebyla, nicméně hovořilo se o právu na sebeurčení, což si česká delegace legitimně interpretovala jako příležitost k vytvoření vlastního státu.
