KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Kniha Jana Nováka, který byl českým čtenářům až doposud znám především díky rozsáhlé biografii bratrů Mašínových s názvem „Zatím dobrý“ (2004), s jednoduchým, zato všeříkajícím názvem „Kundera. Český život a doba“ vyvolala v posledních týdnech nejen v literárních kruzích značný rozruch. Novák totiž na bezmála devíti stech stranách vylíčil Kunderův osobní život a jeho dílo (do odchodu do Francie v roce 1975) spíše kriticky než s obdivem, zejména pokud jde o jeho „komunistické období“, včetně udavačské aféry, s níž přišel před lety týdeník Respekt. Recenze stíhala recenzi, jejichž autoři do nich, ač sami vytýkali Novákovi, že „si vzal z Kundery jenom to špatné“, nezřídka promítali své politické přesvědčení, respektive svůj světonázor. Největší prospěch z celého toho humbuku mají, jak už to bývá, nakladatelé biografie, která se přirozeně prodává tím lépe, čím více se o ní – vlastně jakkoli – píše.
Tento článek proto nechce být dalším pojednáním o knize, která má bez ohledu na to, jak Novák ke Kunderovi přistoupil, už teď zajištěné své „malé místo v dějinách české literatury“. Mimochodem, kdo čekal, že autor „heroického životopisu“ Mašínů a spoluautor životopisu režiséra Miloše Formana („Co já vím“; 1994) bude pohlížet na Milana Kunderu a jeho dílo, v nemalé míře svázané s komunistickým režimem, s „nezaujatou laskavostí“ či dokonce se vstřícností, byl neobyčejně naivní. Jan Novák vidí, tak jako každý z nás, svět svýma očima a jeho pohled je v řadě ohledů dramaticky odlišný, než jakým na něj velkou část života hleděl Kundera, což je na knize jaksepatří znát.
Kunderův osud je, nicméně, příznačný pro nejen jednu, nýbrž hned pro několik generací, žijících ve dvacátém století v naší zemi. Jen si to shrňme: Kundera (ročník 1929), poznamenán druhou světovou válkou a temnými léty protektorátu, propadl po květnu 1945 vábení komunistické strany a vzhledem ke své horlivosti i ke svému literárnímu talentu se stal brzy jedním z „mladých pěvců“ raného československého komunismu se všemi hrůzami, které především ke Gottwaldově vládě (1948–1953) patřily. Nebyl zdaleka jediný, dokonce ani mezi budoucími literárními a společenskými prominenty. Například jeho generační druh Pavel Kohout (ročník 1928) si prošel velmi podobným vývojem; mezi členy komunistické strany ostatně patřili i Ludvík Vaculík (ročník 1926), Jan Procházka (ročník 1929), Dominik Tatarka (ročník 1913), abych nezapomněl na Slováky, a mnozí další.
