KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nekončící kauza střetu zájmů českého premiéra se většinou vykládá jako souboj absolutního dobra v podobě „blahodárných“ eurodotací s učiněným zlem v podobě velkopodnikatele Andreje Babiše, který ze své funkce řídí toky erárních peněz do firem, včetně svých vlastních. Skutečnost je trochu jiná: Jde také o střet mezi politikem-podnikatelem, který si přeparkoval holding plný dotovaných firem do svěřenských fondů, a velmi kontroverzním přerozdělovacím nástrojem v podobě oněch dotací.
Tuzemské i unijní běsnění kvůli střetu zájmu premiéra Babiše směřuje k vyústění, které by v systémové podobě bránilo podnikatelům v působení v politice, nebo by naopak odstřihlo firmy politiků od jakýchkoli dotací. Ne snad, že by to konkrétně v případě Andreje Babiše byla nějaká tragédie; Česko by přežilo jak bez jeho působení v politice, tak bez dotací pro tu či onu firmu. Mrzuté ovšem je, že v boji za eliminaci střetu zájmů se zaměňují příčiny a následky. Zatemňuje se podstata problému.
V košaté diskusi totiž zaniká, že primární příčinou sporu je samotná existence dotací. Pokud by tento bytostně zavrženíhodný relikt reálného socialismu neexistoval, neexistoval by ani dotační střet zájmů. Logickým řešením problému by tedy měla být snaha o jejich rušení, nikoliv paušální zákaz působení magnátů v politice. I podnikatel je přece občanem, který platí daně. Snaha exkomunikovat ho z politiky jen kvůli tomu, že se může dostat do střetu zájmů, se v této logice zdá být téměř neústavní.
