Pondělní schůzka mezi Vladimirem Putinem a Alexandrem Lukašenkem v Soči byla z jedné strany rutinní záležitostí, která se odehrává každý rok. Z druhé strany ji ale musíme vnímat jako výjimečnou a není těžké hledat důvod: Bělorusko už přes měsíc zažívá bezprecedentní protesty a politickou krizi.
Posledního protestu se zúčastnilo až 150 tisíc lidí (jak je tomu zvykem, policie mluví o 15 tisících protestujících) a Alexandr Lukašenko přežívá jen díky loajalitě silových složek, přičemž není příliš jasné, jestli se jedná opravdu jen o běloruské policisty. Lukašenko se všemožně snaží vytvořit dojem jakéhosi zahraničního spiknutí, kdy prakticky v každém projevu zmiňuje síly za západní hranicí postupující proti Bělorusku. Po Minsku pobíhá se samopalem či „odhaluje“ údajné odposlechy mezi Mikem a Nickem z Německa a Polska ohledně otravy Navalného, čímž se jen stává terčem dalších a dalších vtipů. Z hlediska PR jde o katastrofu, kdy prezident se zbraní (ze které mu pro jistotu vyndali zásobník) čelí za kordonem těžkooděnců ženám s květinami.
Z ruské strany je ale situace poměrně jednoduchá a reakce standardní. Oficiální pozice je, že Lukašenko zvítězil ve volbách, které sice měly nedostatky, ale obecně byly podle všech pravidel. Podle Moskvy je nutné to respektovat a cokoli jiného by bylo nepřípustným vměšováním do vnitřních záležitostí země. Lukašenko je touto optikou legitimním prezidentem a Rusko tedy jedná pouze s ním. Pokračující masové protesty na to nemají žádný vliv.
