ANALÝZA PAVLA HAVLÍČKA | Události odehrávající se po 9. srpnu v Bělorusku ukázaly, že se v takzvaném posledním diktátorství Evropy něco proměnilo. Statisíce lidí opakovaně vyšly do ulic demokraticky a pokojně vyjádřit svůj protest a odmítnout podvržené volební výsledky prezidentského klání, které jim režim představil. Desítky státních podniků vyhlásily rozsáhlé stávky a na stranu protestujících se přidala i část pracovníků běloruských státních médií, hlásné trouby režimu v uplynulých 26 letech Lukašenkovy vlády. Běloruská společnost se začala probouzet.
Bělorusko v celé své moderní historii žádné podobně rozsáhlé protesty nezažilo a i v dalších ohledech, například při pohledu na národní symboly a návrat k původní bílo-červeno-bílé vlajce, bylo jasné, že se jedná o něco mimořádného. Umocněné to bylo nezvládnutou reakcí režimu na koronavirus, upadajícím hospodářstvím a zejména novými komunikačními možnostmi v podobě dostupných sociálních sítí, které umožnily obejít monopol státních médií.
Svět, včetně Evropské unie, to se zájmem, podporou a pochopením sledoval. Méně sympatií toto hnutí vzbuzovalo v Rusku či Číně, které s režimem Alexandra Lukašenka dlouhodobě spolupracují, a dokonce jeho vládě de facto umožňují prostřednictvím výhodných ekonomických úvěrů a půjček či překupování levných energetických zdrojů, které potom Bělorusko dále zpracovává a dodává na západ, vládnout a setrvat u moci. Rusko navíc s Běloruskem od 90. let buduje tzv. svazový stát, kterým by se v konečném důsledku obě země měly velmi úzce propojit včetně společné měny, politických struktur a spolupráce v celé řady oblastí.
Evropská unie oproti tomu měla vždy jen omezené prostředky, kterými mohla tuto krizi ovlivnit. Bělorusko je sice součástí evropské politiky Východního partnerství, ale nikdy se v jejím rámci neprofilovalo jako výrazný hráč a spíše tím získávalo dodatečný manévrovací prostor ve vztazích s Ruskem. Většina Bělorusů také – například na rozdíl od sousedních Ukrajinců – neměla a nemá zájem o silnější integraci v EU a NATO a dalších západních uskupeních. Právě naopak. I představitelé opozice v čele se Svjatlanou Cichanouskou zdůrazňují zájem na zachování statu quo v zahraničněpolitických otázkách a vůči Rusku se většinu času nevymezovali.
