KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Před 80 lety měli za sebou obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava první týden života v nových a děsivých podmínkách. Jak se tehdy běžní lidé cítili, patrně většině z nás stále uniká. Ve školách se totiž učíme jen o „velkých“ a politických dějinách a kvůli přemíře dat, jmen a různých bitev nám nedochází to hlavní - kontext a opravdu hluboká znalost vzdálených životů. Obzory si můžeme rozšířit alespoň vhodnou četbou. K opravdovému poznání minulosti ale často dojdeme spíše díky mnohovrstevnatým románům než přísně odborným vědeckým monografiím.
Smutné výročí spojené s nacistickou okupací a následným vytvořením Protektorátu Čechy a Morava využil i distributor filmu Skleněný pokoj.
Rozsáhlá reklamní kampaň a značný prostor, který nejnovějšímu počinu režiséra Masaryka Julia Ševčíka věnovala média, vytvořily velká očekávání. Ta se ale ani náznakem nenaplnila, film je ve všech ohledech špatný. Jeho jediným kladem snad může být, že - opět spíše díky doprovodnému marketingu než snímku jako takovému - přivede další čtenáře k vynikající knize Simona Mawera Skleněný pokoj.
A bude jen dobře, pokud si lidé tento rozsáhlý román přečtou opravdu pozorně a s otevřenou myslí.
Přesvědčí se totiž o tom, že jim z dějin 20. století, tak jak se je učili ve školách, možná uniklo to zcela klíčové. Stejně jako se tomu děje i při připomínkách tohoto výročí. Totiž to, jak tehdejší doba byla složitá pro obyčejné lidi.
Podobně jako třeba v nedávném čtenářském hitu Hana od Aleny Mornštajnové řeší i ve Skleněném pokoji hlavní postavy to, zda jsou v Československu v druhé polovině 30. let v bezpečí, když sledují, co se děje v nacistickém Německu.
