Tradiční symbol křesťanských Vánoc se u nás na začátku 50. let ocitl v ohrožení. Ježíška měl v myslích i životě lidí nahradit Děda Mráz, mytický stařec z ruského severu. Komunistická propaganda obětovala jeho prosazení v československém prostoru obrovské úsilí, kampaně se legendárním projevem zúčastnil i tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký. Všechna snaha byla ale nakonec marná. Zaplaťpánbůh.
„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny,“ zahájil Antonín Zápotocký svoji řeč pronesenou 21. prosince 1952, tedy v době vrcholícího stalinismu. Hned vzápětí si vzal na mušku tradiční symbol křesťanských Vánoc: „Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti?,“ ptal se posluchačů československého rozhlasu budoucí druhý dělnický prezident.
Sluhové Vatikánu
Hned po únorovém puči z roku 1948 začala vládnoucí komunistická garnitura v čele s Klementem Gottwaldem s cílevědomou přestavbou československé společnosti po sovětském vzoru. Vedle průmyslníků, živnostníků a kulaků byla úhlavním a reálně nebezpečným nepřítelem rudé moci katolická církev.
Římskokatlolické duchovenstvo bylo nezávislou institucí nepodléhající státní moci, nýbrž papeži dlícímu ve Vatikánu. To bolševikům samozřejmě nemohlo vyhovovat tím spíš, že církevní obřady a pravidelná kázání v kostelech byly hojně navštěvovány širokými masami.
Po marné snaze připoutat si církev po dobrém rozpoutala komunistická moc vůči duchovenstvu neskrývaný teror. Jeho nejznámější obětí je farář Josef Toufar, který doplatil na údajný pohyb křížku na oltáři během vánoční mše v jeho kostele v Číhošti. Při vyšetřování tohoto tzv. číhošťského zázraku byl Toufar estébákem Ladislavem Máchou doslova ubit k smrti. Stalo se tak 25. února 1950, na druhé výročí převzetí moci komunisty.
Agrese režimu vůči církvi gradovala v dubnu téhož roku zavřením klášterů a vyhnáním duchovních do internačních táborů zřízených v některých zrušených klášterech, například v Želivě nebo Hedči.
Vousáč v nemilosti
Sám Děda Mráz byl v celé snaze zlikvidovat křesťanské Vánoce nevinně – tím spíš, že nikdy nešlo o klasickou církevní postavu. Ve východoslovanské, zejména ruské mytologii, představoval od dávných dob symbol kruté zimy. Byl zlým pohanským bohem, velkým Starcem Severu, vládcem ledového chladu a sněhové bouře, která mrazí.
Jeho bratrem byl bůh Vichr. Na starých obrázcích je vyobrazen jako stařec, který jezdí na saních se spřežením bílých koní a přináší do kraje zimní počasí. O pravoslavných Vánocích se mu obětovala kaše nebo kyselo. Časem ale tato mytická bytost změnila svůj charakter a ve druhé polovině 19. století se z ní stal novoroční Děda Mráz, který nosí dárky.
Po roce 1917 nastoupivší sovětská moc začala Dědu Mráze stejně jako jiné vánoční tradice aktivně potírat coby buržoazní a náboženské. Vyvrcholením této snahy bylo prohlášení Dědy Mráze za „spojence kněze a kulaka“, tedy prakticky něco jako ďábla.
Změnu pohledu na „Dědušku Maroze“ signalizoval až slavný článek později popraveného sovětského propagandisty Pavla Postyševa, uveřejněný v Pravdě na konci roku 1935. Postyšev v něm vyslovil tezi, že původ svátků vánočních, který byl předkřesťanský, není až tak důležitý oproti výhodám, které může přinést sovětským dětem. Od té doby byl vousatý děd jednoznačně „v kurzu“ a po druhé světové válce zamořil i Stalinovy středoevropské gubernie.
Z Čukotky až do Jičína
Jak už bylo řečeno výše, nahrazení Ježíška Dědou Mrázem věnovala československá komunistická propaganda značné úsilí. Před Vánoci 1951 bylo pro ruského starce uspořádáno jedinečné turné, během kterého cestou z dálněvýchodní Čukotky navštívil celou řadu významných míst Sovětského svazu včetně pionýrského města Komsomolsku, pouště Karakum, Stalinova rodného Gori v Gruzii, Leninova mauzolea v Moskvě nebo partyzánského památníku v Kyjevě. Zajímavé přitom je, že jako bydliště Děda je Rusy považován Velký Usťug ve Vologdské oblasti.
Celé putování přenášel na pokračování Československý rozhlas až do momentu, kdy Děda Mráz 2. prosince dorazil na dětský karneval v jičínské sokolovně. Proč právě tam? Zasadila se o to agilní tajemnice organizace Svazu československo-sovětského přátelství Anna Jirásková, která právě v srdci Českého ráje působila. A proč už na začátku prosince? Inu, potřen neměl být jenom Ježíšek, ale také Mikukáš.
Při podobné akci o rok později Děda Mráz postupně navštívil i další československé kraje, besedoval živě s dětmi, ale i s úderníky. Podle historika Petra Koury nejmenší diváci Dědu Mráze několikrát nachytali na švestkách. „Opakovaně například docházelo k tomu, že děti začaly na dědu Mráze mluvit rusky a on rusky neuměl. Zvídavým dětem také bylo divné, že se děda Mráz v Československu vyskytuje na několika místech najednou,“ popsal historik pro server iDNES.
Ježíšek navždy?
S úmrtími Stalina a jeho nohsleda Gottwalda v březnu 1953 a zejména po odhalení kultu osobnosti v roce 1956 tlak na prosazování postavy Dědy Mráze nepatrně polevil. S menší intenzitou se jej ale komunisté snažili tu a tam vystrkovat do popředí prakticky až do konce svého panování.
Ježíška se jim však jako jednu z mála věcí z myslí českých lidí nikdy vymýtit nepodařilo – od začátku 60. let byl symbol křesťanských Vánoc oficiálně vzat na milost, byť v poněkud konzumně deformované podobě. V roce 2010 byl Děd Moroz jedním z kandidátů na maskota zimních olympijských her v Soči 2014. Neuspěl.
