Ruská agrese proti Ukrajině vynesla do čela agendy Evropské unie její příští velké rozšíření. Je zřejmé, že kdyby za humny nezuřila válka, která unii nutí zaujímat geopolitická stanoviska a hledět na sebe sama jako na světového hráče, byla by tato nepříjemná věc dál odkládána. Nyní je však jasné, že se EU bude muset do konce letošního roku vyslovit nejen k zahájení vstupních rozhovorů s Ukrajinou a Moldavskem, ale také k jejich urychlení se Srbskem, Černou Horou, Albánií a Severní Makedonií, a najít recept pro posun s Bosnou a Hercegovinou a s Gruzií.
Zvýšení počtu členů z 27 na 33, resp. 35 bude obrovskou výzvou a složitým procesem. Nejenže musí proběhnout tradiční úmorné vyjednávání kapitolu po kapitole, které zajistí legislativní soulad nováčků se zbytkem unie a bude vyžadovat splnění mnoha těžkých úkolů na jejich straně.
Neméně těžké úkoly čekají samotnou unii, tedy také nás, Česko. Prvním z nich bude shoda na společném postupu – zde se očekávají návrhy Evropské komise, která zase sonduje v hlavních městech, jaké postupy budou schůdné. Do hry se vracejí pojmy, které si dobře pamatujeme z dob, kdy se EU vypořádávala s úkolem přijmout desítku postkomunistických zemí včetně ČR na začátku milénia, jako „absorpční kapacita“, „rozšíření versus prohloubení“, či nalezení receptu na „vícerychlostní EU“ či „EU soustředných kruhů“.
Ať už komise přijde s tím či oním scénářem, bude ho muset především promítnout do konkrétních politik EU, které spotřebovávají největší část jejího rozpočtu a budou dalším „velkým třeskem“ nejvíce postiženy.
Bude například třeba přizpůsobit společnou zemědělskou politiku tak, aby fungovala také pro Ukrajinu, která je zemědělským gigantem. Už dnes několik zemí v čele s Polskem zavírá hranice ukrajinskému obilí; co bude, až se toto obilí bude pěstovat a sklízet uvnitř EU? Před válkou dodávala Ukrajina 10 procent světové pšenice, 15 procent kukuřice a 13 procent ječmene a dominovala trhu se slunečnicovým olejem. EU by se díky ní stala světovým hráčem na trhu s potravinami; výměnou za to by měla zásadně změnit svůj systém zastaralých zemědělských dotací, což bychom měli uvítat nikoli jako komplikaci, ale jako šanci. Jak to však vysvětlit těm, kdo na této politice dnes nejvíce vydělávají?
Budeme se muset dohodnout na parametrech evropských dotací chudším zemím, což bude znamenat přesun řady států, které dnes z rozpočtu unie těží, do kategorie čistých přispěvatelů. Česko mezi nimi bude nepochybně, stejně jako Polsko nebo Slovensko. Budou se bránit, nebo to pochopí? A budou ti, kdo už dnes do unie nejvíce platí, ochotni ještě přihodit?
Protože zároveň bude třeba najít způsob, jak významně navýšit celkový rozpočet EU; prostě už nebude možné mít geopolitické ambice, slibovat Marshallův plán pro Ukrajinu, budovat společnou obranu, ukazovat světu cestu ven z klimatické krize a toto vše plus mnoho dalšího financovat ve výši jednoho procenta HDP, jako je tomu dnes. Nejde o nějaké vzdálené přeludy – s přistoupením nových zemí musí počítat už příští sedmiletý rozpočet 2028-2034, který se začne připravovat za dva roky.
