Ačkoli média píší o „zadřeném francouzsko-německém motoru“ či dokonce o „konci německo-francouzského spojenectví“, bylo by chybné tandem Paříž-Berlín odpisovat jako základního hybatele evropské integrace. Aliance obou zemí prochází podle všeho jen přechodnou krizí, jakých v minulosti překonala už celou řadu. Logika konstrukce Evropské unie vyžaduje právě intenzivní spolupráci jejích dvou největších a hospodářsky nejsilnějších zemí; na tom se mnoho nezmění, ačkoli se dočasně může zdát, že je více věcí rozděluje, než spojuje.
Rozpory vyplavaly na povrch zvláště v souvislosti s evropskou reakcí na ruskou agresi proti Ukrajině. Energetická krize jí vyvolaná nevedla k přehodnocení negativního postoje Německa vůči jaderné energetice, zatímco Francie oznámila ambiciózní plán výstavby dalších elektráren a postavila se do čela „jaderného klubu“, který zajímá už polovinu členských států unie. Obě součásti evropského „motoru“ se tak ocitly na zcela opačných pólech v klíčové strategické debatě, což se promítá do trpkých sporů o to, nakolik by EU měla podporovat jadernou energetiku či nikoli.
Nejde ani tak o to, že by se unie vměšovala do svrchovaného rozhodování vlád o vlastním energetickém „mixu“, jako o to, zda bude výstavbu či obnovu jaderných zdrojů možné dotovat z evropských peněz, podobně jako obnovitelné zdroje. Nebo o to, zda na tyto účely bude možné usilovat o půjčky od Evropské investiční banky, což zatím nejde. Nebo o to, zda nově zpřísněná pravidla o poskytování státní pomoci umožní výjimky pro financování jaderných elektráren. Francie o to bojuje zuby nehty, Německo tomu stejně úporně brání. A žádá, aby mohlo, pokud Francie dostane zelenou, dotovat vlastní průmysl, tedy mu kompenzovat vysoké ceny energií a zachránit tak jeho konkurenceschopnost.
Pokud bychom scénář dovedli do krajnosti, byli bychom svědky státních dotací do německého průmyslu na zaplacení z Francie dovezené elektřiny vyrobené také za přispění veřejných podpor. Předpokládejme, že na něco takového Evropská komise nepřistoupí, protože by šlo o hrubé narušení rovnosti na jednotném vnitřním trhu, která už dnes dosti strádá; a že se ostatní země EU, zejména ty menší nebo chudší včetně Česka, zasadí o to, aby se to nestalo. Komise zatím trvá na tom, aby se pravidla pro poskytování státní pomoci, rozvolněná kvůli covidové a energetické krizi, vrátila „k normálu“ od ledna příštího roku.
Spor dobře ilustruje nejen francouzsko-německou řevnivost, ale také na obou stranách nedostatek pocitu odpovědnosti za vývoj a prosperitu celé Evropské unie. Asi je normální realisticky předpokládat, že všechny vlády sedící kolem stolu v Radě EU v Bruselu budou primárně bojovat za své národní zájmy. Vžilo se nicméně jisté očekávání, že francouzsko-německý tandem bude v tomto kontextu podporovat Evropskou komisi, která má v popisu práce předkládat návrhy, jež vyjadřují „evropský“ zájem, tedy berou pokud možno v potaz zájmy všech a představují ideálně jejich průsečík. Jenže v této věci právě Francie a Německo dělají komisi nejvíc vrásek. Nenabízejí „leadership“, vůdčí postavení; naopak se zapojují do všeobecného handrkování, ba ho vyvolávají.
