Ani po týdnu se neuklidnila evropská politická hladina poté, co ji rozčeřil prezident Emmanuel Macron svými výroky v rozhovoru pro tisk na zpáteční cestě z oficiální návštěvy v Číně. Ukazuje to, jak důležitá a citlivá jsou témata, o kterých mluvil – vztah Evropy k Číně, k problému Tchaj-wanu, a potažmo ke Spojeným státům a jejich politice vůči Číně, to vše na pozadí ruské vojenské agrese vůči Ukrajině a čínské neochotě ji odsoudit. Ukazuje to také, a nikoli poprvé, že Macron rád otevírá kontroverzní otázky a vlastně nutí své kolegy politiky v Evropské unii se k nim vyjadřovat, což by dosti často radši nedělali.
Připomeňme, co vlastně Macron novinářům ze serveru Politico a listu Les Echos na palubě vládního letounu řekl: že by EU měla mít vlastní politickou linii vůči Tchaj-wanu; kdyby sledovala slepě Spojené státy, mohla by být vtažena do konfliktu, který se jí netýká. Takový postoj by odpovídal jeho konceptu „strategické autonomie“, která by měla EU přivést do postavení třetí světové velmoci, vedle USA a Číny.
Tato slova vyvolala především různě silné rozhořčení. Zatímco oficiální místa v USA je zlehčovala a zdůrazňovala kvalitu spojenectví s Francií, opoziční republikáni se jich hned chytli jako důkazu, že zatímco Amerika pomáhá seč může evropské Ukrajině, Francie se předem vyvlíká z podpory USA při případné obraně Tchaj-wanu před čínskou invazí.
Exprezident a také už znovu kandidát do Bílého domu Donald Trump se Macronovi dokonce vysmíval, že „líbal zadek“ čínského vůdce Si Ťin-pchinga. Je dobře, že jeho slova zůstala bez reakce. Ale paradoxně vlastně dávala Macronovi za pravdu – nač se dnes zavazovat k vojenské podpoře USA v případě hypotetického čínského útoku, když americká opozice, která se může vrátit napřesrok k moci, pravidelně zpochybňuje rozhodnou pomoc poskytovanou Ukrajině nynější Bidenovou administrativou?
Z evropských politiků zaujala německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, která se vydala do Číny týden po Macronovi a dala si záležet, aby se od jeho pohledu na věc distancovala. Evropa podle ní „nemůže být lhostejná“ k napětí kolem Tchaj-wanu, uvedla během návštěvy. Zdůraznila také, že v době, kdy „čelíme vlastním bezpečnostním hrozbám“ ze strany Ruska, je „stěžejní“ pěstovat těsné partnerství se spojenci, kteří sdílejí stejné hodnoty, tedy s USA. „Protože jsme sami zranitelní, jako Německo i jako Evropská unie, nemůžeme být lhostejní k napětí v Tchajwanské úžině,“ uvedla.
Nebyla by to německá politička, kdyby jedním dechem neobhajovala také hospodářský zájem své země; upozornila, že oblastí jihočínského moře proudí dnes polovina světového obchodu a dokonce 70 procent veškeré produkce polovodičů. Podotkla, že velká závislost (Německa i Evropy) na některých druzích čínského importu „není zdravá“, obchod s Čínou však je a zůstane velmi významný. Na tom se ostatně Německo a Francie naprosto shodují.
„Pokud sdílíme (v EU) jednotný vnitřní trh, nemůžeme mít odlišné postoje vůči největšímu obchodnímu partnerovi,“ uvedla logicky. Připomeňme, že právě obchod byl hnacím motorem loňské návštěvy kancléře Olafa Scholze v Pekingu, i té poslední Macronovy.
Číňané to velmi dobře chápou a byli by rádi, kdyby se vztahy s Evropou vrátily do dob pragmatického obchodování, bez politizace. To už sice nejde, jak minulý týden v Pekingu důrazně připomněla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, ale snažit se budou dál: „Doufáme, že Německo nebude politizovat a ideologizovat normální obchodní vztahy,“ přál si veřejně mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wenbin.
