Nedávná návštěva Emmanuela Macrona v Číně a slova, jež během této státní návštěvy a po ní pronesl, vyvolala ve světě spoustu komentářů a jen málokteré z nich byly lichotivé, což platilo jak o Macronovi, tak o francouzské zahraniční politice jako celku. Ohlédneme-li se za zahraniční politikou Francie v celých posledních dvou stech letech, zjistíme, že byla chvályhodná a úspěšná jen vzácně, pokud vůbec. V tomto ohledu je Emanuel Macron téměř „dokonalým“ pokračovatelem svých předchůdců.
Od napoleonské dominance k tragickému roku 1940
Na přelomu 18. a 19. století se přinejmenším Evropa „točila“ kolem Francie. Tzv. Velká francouzská revoluce (1789–1794) zásadně změnila tvář země i velké části kontinentu a následné napoleonské války (1797–1815) přivedly do francouzského područí – z hlediska reálpolitiky to navzdory heslům o šíření osvícenských ideálů a ideálů „volnosti, rovnosti a bratrství“ nebylo nic jiného – téměř celou západní a střední Evropu.
Po řadě oslnivých triumfů však přišlo vyčerpání, porážky i v bitvách u Lipska (1813) a u Waterloo (1815) a pro Francii ponižující Vídeňský kongres (1814–1815), který skoncoval s její kontinentální dominancí a ukázal jí, že „nic netrvá věčně“, ani sny o „ovládnutí světa“.
Nebyla to ostatně Francie, nýbrž její „věčný rival“ – Velká Británie, která dominovala starému kontinentu (přes „politiku skvělé izolace“) prakticky po celé 19. století a vlastně až do „velké války“ (1914–1918), a to navzdory pokusu o restauraci francouzského vlivu a moci v době tzv. druhého císařství (tj. za vlády Napoleona III.; 1852–1870), jenž ale skončil, podobně jako napoleonské války, tj. další potupnou porážkou.
Tentokrát Francii uštědřilo lekci pro změnu bismarckovské Prusko – prohry v bitvách u Met a u Sedanu (obojí v roce 1870) se staly symbolem francouzského zahraničněpolitického a vojenského zmaru, ale také počátkem nové dějinné éry – tzv. třetí republiky (1870/71/75–1940).
Ani toto období nebylo pro Francii prosté větších či menších „katastrof“ i katastrof. Však si připomeňme alespoň ty nejdůležitější – ztrátu dlouho a pečlivě budovaných pozic v Egyptě včetně strategického Suezského průplavu (ve prospěch Británie), obrovské ztráty a traumata plynoucí z nakonec (zejména díky evropským i zámořským spojencům) vítězné první světové války, nelichotivou až ponižující závislost na britské zahraniční politice ve třicátých letech (politika appeasementu), vrcholící odpornou zradou prvorepublikového Československa (Mnichovská dohoda z roku 1938), a hlavně dosud mentálně nezpracovaný „nářez“ od nacistického Německa z jara 1940.
Tato porážka, kterou jeden známý francouzský generál trefně komentoval slovy, že „Francie je vždycky výtečně připravena na minulou válku“, vedla nejen k přímé okupaci velké části francouzského území Německem (včetně, což bylo obzvlášť bolestivé, Paříže) a ke vzniku kolaborantského režimu ve Vichy (v čele s maršálem Philippem Pétainem a Pierrem Lavalem), ale navíc opravdu poznamenala, respektive poznamenává zahraniční politiku Paříže doposud.
Ondřej Šmigol to nedávno nesmírně trefně vystihl v Echo24, když napsal, že „Francouzi mají trauma z roku 1940 a nemohou zapomenout Anglosasům, že je zachránili. Proto si hrají na velmoc a snaží se o strategickou autonomii. Tím ale ohrožují bezpečnost celé Evropy…“ K tomu není co dodat, snad jen tolik, že neohrožují pouze bezpečnost střední Evropy, ale Evropy jako celku včetně (dost možná, ale nevím) sebe.
