Garri Kasparov, jeden z nejznámějších kritiků Vladimira Putina, před několika dny definoval podmínky, za kterých by se mohl v Rusku uskutečnit tzv. palácový převrat. Nemluví o ničem překvapivém: podmínkou je, že ekonomická situace v Rusku bude natolik špatná, že národ začne vyjadřovat svoji nespokojenost. Do toho se přidá i vědomí, že Rusko válku na Ukrajině prohrálo, a to jak mezi elitou, tak mezi běžnou populací. V takové situaci pak Kasparov vidí šanci na to, že si lidé kolem Kremlu spočítají, že se jim vyplatí se stárnoucího a zjevně ne zcela zdravého diktátora zbavit. Putin by se tak stal obětním beránkem, zatímco ostatní by mohli tvrdit, že oni ho pouze ve strachu o svůj život museli poslouchat.
O tom, že někteří z ruských představitelů i u nejbližšího okolí Vladimira Putina začali pociťovat jistý diskomfort v současné situaci, koluje hodně zpráv. Problémem je ovšem jejich kvalita, kdy mohou spíše odrážet snahy ovlivnit obraz toho či onoho aktéra v očích Západu spíše než faktickou informaci. Jednou z takových zpráv je například to, že náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov a ministr obrany Sergej Šojgu cítí, že s nimi Vladimir Putin není spokojený a že se ihned po válce chystá jejich náhrada. To by mělo být důvodem pro to, aby protahovali válku co nejdéle a aby šli do útoku na Donbas, i když o schopnosti ruské armády v boji proti připraveným jednotkám ukrajinské armády v této oblasti sami dosti pochybují. Spekulace se ostatně šíří i o tom, že rozhodnutí o invazi na Ukrajinu přijímal Putin pouze s Gerasimmovem, Šojguem a Patruševem, tajemníkem Bezpečnostní rady státu, tato zpráva je pak zase některými pozorovateli připisována Dmitriji Medveděvovi. Na druhou stranu, není žádným tajemstvím, že Vladimir Putin svému okolí nedůvěřuje a udržuje si i od svých dříve blízkých spojenců citelný odstup.
Je celkem těžké zpochybňovat tvrzení Garri Kasparova, jednoho z nejinteligentnějších lidí naší doby. Přesto má i ono svoje zásadní limity. Tím prvním je prostý fakt, že ani nespokojenost obyvatelstva a mizivá podpora nemusí nutně znamenat svrhnutí diktátora. Nicolas Maduro či Alexandr Lukašenko nemají mezi obyvatelstvem bůhvíjakou podporu, nespokojenost s ekonomickou situací je v jejich zemích také patrná, ale přesto se u moci drží. Stačí jim k tomu bezpečnostní složky, které kontrolují celou společnost. Současné Rusko vypadá velmi podobně, opozice je reálně rozprášena a sedí buď ve vězení, nebo v zahraničí. Případnou nespokojenost tak nemá kdo přeměnit na reálný protest, navíc je onu nespokojenost stále možné kontrolovat „standardními“ prostředky - represí, propagandou a příležitostnými dárky pro obyvatele. Putin se navíc proti tzv. palácovému převratu zajišťuje i prostřednictvím zesílení ochranky či až okázalým odstupem od svého okolí. Není tak vůbec jednoduché se k němu dostat.
