Od rána drobně mrholí, teploty nepřesáhnou patnáct stupňů a do toho nepříjemně fouká. Začátek května v Paříži není nejpřívětivější. Nehostinným dojmem působí i dlouhá ulice Rue de la Chapelle, vedoucí z centra města až na pařížskou periferii. Její konec označuje nadjezd dálničního okruhu. Pod ním, v těsné blízkosti tramvajové tratě, se tísní desítky stanů. Provizorní tábořiště protíná křižovatka. Odděluje od sebe tábor migrantů převážně z jižního Súdánu a Eritreje a na druhé straně mladých Afghánců. Je neděle 7. května a Francie rozhoduje o tom, kdo se stane jejím novým prezidentem. Pro mladé migranty, kteří se v sílícím dešti tísní pod deštníky a plachtami, je ale mnohem zásadnější, co je čeká v nejbližších dnech. V provlhlém oblečení poposedávají na krabicích, nebo se choulí pod mostem. Kolem nich visí na šňůrách prádlo. Na zemi se válí kartony, odpadky a pohozené pokrývky. Jen o pár kroků dál postává hrstka policistů.
„Jsem tu měsíc a patnáct dnů. Přišel jsem z Afghánistánu,“ vypráví slušnou angličtinou dvacetiletý mladík s brýlemi na očích a šátkem kolem krku. Jeho slovům přizvukuje vedle stojící krajan v barevném triku a s kudrnatými vlasy. Nestydí se a do hovoru s novináři se pouští celkem ochotně. Jsou vděční za každé zpestření každodenní rutiny života na ulici. „Je to tu velmi těžké. Nežijeme v táboře, ale tady na ulici,“ ukazuje rukou za sebe.
