Pro mnohé byl včerejší projev, který pronesl Vladimir Putin v souvislosti s rozhodnutím uznat takzvanou Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, doslova šokem. Tón jeho projevu byl silně agresivní, s celou řadou výhrůžek i svérázných historických interpretací. Putin tím korunoval předcházející představení Bezpečnostní rady Ruska, ve kterém se jednotliví představitelé silových složek vyslovovali k možnému uznání DNR a LNR. Na druhou stranu pro člověka, který sleduje ruskou rétoriku dlouhodoběji, projev, až na jeho koncentrovanost, zase takovým překvapením nebyl. Přesto se dalo najít několik, i ze systémového pohledu, zajímavých momentů.
První moment nastal již během zmíněného zasedání Bezpečnostní rady. V přímém přenosu (o čemž nicméně také zavládly pochybnosti na základě záběrů na hodinky ministra obrany Sergeje Šojgua, které ukazovaly jiný čas než ten, ve kterém se zasedání mělo odehrávat) tam jeden po druhém sdělovali představitelé ministerstev či tajných služeb svoje názory na případné uznání obou „republik“. Pokud ale měl celý přenos ukázat jednotu, úplně se to nepovedlo. Spíše poukázal na způsob, jakým současný Kreml funguje.
Putinovi podřízení se ani nesnaží vyjádřit svůj názor, spíše se jen snaží uhodnout, jaký názor má Vladimir Putin, a ten následně sdělit. Nejlépe to bylo vidět na šéfovi SVR, tedy vnější civilní rozvědky, Sergeji Naryškinovi, kterého Putin před kamerami doslova ponížil. Namísto nějaké diskuze či rozboru situace se tak odehrávalo divadlo. Pochopitelně, už sama organizace veřejného zasedání něčeho ze samé podstaty tajného říká i tomu nejméně vnímavému pozorovateli, že vše již bylo rozhodnuto jindy a pravděpodobně i jinde.
Celkově pak toto „představení“ vyvolalo otázky, s kým se vlastně Vladimir Putin reálně radí. Není tajemstvím, a ostatně jsme to na Info.cz už psali, že prezidentská administrace je – spíše než vláda – orgánem předkládajícím zásadní rozhodnutí. Například v případě zahraniční politiky je prezidentův poradce Jurij Ušakov považován za vlivnější postavu, než je ministr Sergej Lavrov.
Putinův projev není nutné hodnotit z pohledu jeho pravdivosti. Putin není nezávislý arbitr ani nestranný akademik, ale prezident jedné ze stran konfliktu. Šlo tak o obhajobu vlastního kroku. Proto Putin používal argumenty údajných teroristických útoků, které Ukrajina na území Ruska či obou entit chystala (jako „důkazy“ měly sloužit výbuch u tržiště, který nicméně po „atentátníkovi“ nezanechal žádné stopy a škody byly vůbec nižší, než když vám vyhoří zásuvka, naprosto nesmyslný „útok BVP“ uprostřed ničeho či výbuch automobilu jednoho z představitelů oněch republik, kdy se následně ukázalo, že pro jistotu před výbuchem změnil svoje luxusní SUV na starý vojenský vrak).
Putin se pochopitelně nijak nezdržoval vysvětlením, co by z podobných útoků, které se záhadně rozmnožily ve chvíli, kdy byla ruská armáda nastěhovaná u ukrajinských hranic, Ukrajina vlastně měla. V projevu pak zazněly i evergreeny o neonacistech na Ukrajině, o Ukrajině jako zhrouceném státu, o Majdanu jako příčině všech problémů, které se ve vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou odehrály. Každé Putinovo tvrzení se dá jednoduše vyvrátit fakty, nicméně o to ani tolik nejde. Projev si najde svoje publikum, ostatně jako se to stalo už v minulosti.
