Zatímco politickou opozici se Vladimíru Putinovi podařilo buď zkrotit do formy systémové pseudoopozice, kdy komunistický šéf Gennadij Zjuganov sice svolává demonstrace, ale zároveň se upřímně bojí, že na ně vůbec někdo přijde, popřípadě eliminovat tlakem bezpečnostních složek, propagandy a ekonomického nátlaku, v případě důchodců je situace o něco složitější.
Už jen proto, že zatímco násilné rozehnání či prostě „jen“ zatýkání opozičních představitelů žádné negativní dopady na obraz moci nemá, představa, že vyjdou do ulic důchodci a policie proti nim brutálně zasáhne, je přeci jen nepřijatelná. Nejde navíc o malou skupinu, protože důchodců různého typu je v Rusku asi 45 milionů.
Ostatně, jejich problémy, respektive problematika důchodů je v Rusku politicky velmi třaskavá. Je přitom jedno, že je z hlediska systému nutná. První velký otřes zažil ruský prezident při reformě monetizace sociálních benefitů roku 2005, kdy snaha převést chaotický systém úlev a zvýhodnění pro různé kategorie důchodců (od hrdinů Sovětského svazu, hrdinů práce až po likvidátory černobylské havárie) na peněžní výplaty vedla k obrovským pouličním protestům, které následně reformu zastavily. Důchodci se prostě obávali, že namísto práva na léky zdarma či bezplatné užívání veřejné dopravy dostanou jen zlomek jejich hodnoty.
