Hned dvě události ze začátku roku se týkaly Ruska a jeho politiky. Zatímco v případě Kazachstánu spíše reagovalo na události, v případě Ukrajiny bylo hlavním hybatelem. Ruští představitelé požadují po NATO „záruky bezpečnosti“, které se týkají především zemí střední a východní Evropy. Jmenovitě jde o „návrat“ před rok 1997, tedy do doby, než vstoupily do NATO země střední Evropy včetně České republiky. Pomineme nyní, co přesně je obsahem ruského návrhu a zda jej ruští představitelé vznesli s úmyslně s tím, že bude odmítnut a jak s tím hodlali vlastně nakládat. Namísto toho se lze podívat na to, co reakce na tyto události říkají o vnímání světa ze strany ruského vedení.
Prvním momentem, který je pro vnímání ruské zahraniční politiky zásadní, je obava z revolucí. Vladimir Putin se poměrně nedávno vyznal ze svého negativního pohledu na Lenina jako revolucionáře, který centralizovaný stát přeměnil na konfederaci, kde národy dokonce dostaly právo z ní odcházet. Negativní pohled na jakoukoli revoluci přitom není ničím novým. Kateřina II. se přes veškerou svoji okázalou pokrokovost bála francouzské revoluce v roce 1789, Mikuláš I. viděl v revolučních hnutích let 1830 a 1848 výsledek celosvětového spiknutí s cílem ohrozit Rusko. Centrem spiknutí v jeho případě byla, podobně jako u Kateřiny, Francie. Revoluce pak postupovala směrem k Rusku s tím, že hrozila propuknout i v samotné zemi. Boj proti revolucím, respektive jakýmkoli disentním myšlenkám, se vedl také uvnitř carského režimu. Jeho vrcholem byl proces s Petraševci, kdy 21 z nich bylo odsouzeno k smrti (včetně Fjodora Dostojevského) a jen v průběhu inscenované popravy omilostněno vyhnanstvím na Sibiři.
Novodobý boj proti revolucím tak není vůbec nic, co by Rusko nezažilo už v minulosti. Není to přitom vůbec nelogické, protože v zemích, kde se vlády nestřídají prostřednictvím voleb, neexistuje jiná možnost, jak špatnou vládu nahradit jinou. Rusko, a to ani za svoji novodobou existenci od roku 1992, ani jednou nezměnilo vládu či prezidenta volbami. Volby v roce 1996, kdy podobný scénář hrozil, se proměnily ve festival manipulací a podvodů s cílem udržet Borise Jelcina u moci, v dalších volbách už nic takového nebylo ani připuštěno. Moc zůstávala stále v jedněch rukách, byť v období let 2008-2012 byl formálně prezidentem Dmitrij Medveděv. Rusko v tom přirozeně není osamoceno. V postsovětském prostoru přestavují země jako Ukrajina, Moldavsko či částečně Gruzie spíše výjimky, zatímco Bělorusko (v něm se poslední reálné volby odehrály v roce 1994, kdy vynesly do čela země Alexandra Lukašenka), Rusko či zmíněný Kazachstán jsou normami.
