To, že k Vladimiru Putinovi pojí část evropských politiků pocit přátelství, není žádným tajemstvím. Ostatně i český prezident Miloš Zeman nazýval Putina přítelem a pravidelně jezdil na setkání Dialog civilizací organizované Vladimirem Jakuninem. Teprve po ruské invazi na Ukrajinu toto přátelství, nutno říct, že hodně jednostranné, skončilo. O něco pevnější vztah trval mezi Vladimirem Putinem a nedávno zesnulým Silviem Berlusconim, kterého Putin v kondolenci nazval opravdovým přítelem. Případ bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který se dal plně do služeb ruských společností, a nejnověji i Karin Kneisslové, někdejší rakouské ministryně zahraničí, s níž Putin dokonce tančil na svatbě, tak není ani zdaleka ojedinělý.
Je možné se pochopitelně ptát, které z těchto přátelství je opravdové. Tady nevidíme do hlavy zejména Vladimiru Putinovi. V roce 2001 se o to pokoušel George Bush mladší, ale příliš úspěšný nebyl. Z druhé strany se dá předpokládat, že alespoň části evropských politiků, hlavně z populistického spektra, imponuje Putinův autoritářský styl vedení země. Zákony jsou limitující instituce, politik, který je obejde či uzpůsobí své potřebě, sklízí sympatie.
V době, kdy se v Evropě diskutuje o tom, zda je pivo na ex projevem toxické maskulinity, zní Putinovo budované chlapáctví pro dost lidí, politiky nevyjímaje, atraktivně. Putin si sám buduje pověst „ochránce tradičních hodnot“, ať si pod tím představíme cokoli. Ať se nám to líbí nebo ne, úplně každý politickou korektnost nevyznává.
U části evropských a nejen evropských politiků vznikl dojem, že budou moci sehrávat geopolitické hry a obratným lavírováním mezi Ruskem a Západem získávat maximální výhody. Přátelství je v tomto případě spíše pokusem o kalkul a „pragmatismus“ než nějakým obdivem vůči Putinovi.
Typickým představitelem takového proudu je Viktor Orbán, který byť ruskou agresi oficiálně odsuzuje, zároveň vystupuje proti sankcím a netají se tím, že hodlá využívat, co je pro něj v tu chvíli nejvýhodnější. Je ale poněkud naivní očekávat, že jak Rusko, tak Západ (chcete-li USA) budou útrpně čekat a bojovat o přízeň „pragmatického“ politika ze střední Evropy. V roce 2013 se o něco podobného pokusil Viktor Janukovyč. Skončilo to brutálním ruským nátlakem v podobě blokády a výhrůžek, které ho nakonec donutily nepodepsat asociační dohodu s EU, což následně přivodilo jeho pád.
