KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Od rozpadu Sovětského svazu uplynuly tři dekády. Příliš Rusů pro něj ale nepláče. Velká část mladých ani není schopna rozluštit zkratku SSSR.
Představitelé Ruska, Běloruska a Ukrajiny, tedy Boris Jelcin, Stanislav Šuškevič a Leonid Kravčuk se sešli 8. prosince 1991, aby podepsali formální rozpuštění Sovětského svazu a vznik nového, výrazně volnějšího Společenství nezávislých států. Rozpad obrovského státu pochopitelně nebyl dílem jedné schůzky, která navíc víceméně stvrzovala, co už bylo reálným faktem. Měl celou řadu hlubokých problémů. Dlouhodobě neřešená národnostní otázka, kdy prostě část národů nijak netoužila být součástí takového celku, ekonomické problémy spojené s neefektivním plánovaným hospodářstvím, které svojí snahou „oživit“ pohřbil Michail Gorbačov, jsou jen jedny z mnoha. Dá se přitom pochopitelně ptát, zda je viníkem problému opravdu ten, kdo na ně upozornil, tedy Gorbačov, nebo předchozí sovětské vedení, které je zametalo pod koberec a jakoukoli zmínku o nich trestalo. Takové debaty budou probíhat pořád. Ostatně, v samotném Rusku k tomuto výročí vychází nepřeberné množství článků, které okolnosti rozpadu SSSR probírají ze všech stran.
Současná ruská společnost zčásti pociťuje nostalgii po Sovětském svazu. Není na tom nic překvapivého ani nového. Že se sovětskou tradicí se nemůže zcela rozejít, pochopil po počátečním období, kdy se snažil kromě jiného postavit mimo zákon komunistickou stranu, i Boris Jelcin. S nástupem Vladimira Putina pak přišla i vlna rehabilitace sovětského dědictví. Spíše než že by formoval vědomí o SSSR, Putin zahrál na notu obecného sentimentu, který za hlavního a téměř jediného viníka rozpadu země označoval Michaila Gorbačova. Populární tezí pak bylo, že pokud by Gorbačov nezaváděl reformy, popřípadě je zaváděl jen podle čínského vzoru, Sovětský svaz se nemusel rozpadnout. Nejvýraznějším projevem se stala nová ruská hymna, která na hudbu staré sovětské přinášela nová slova (od starého autora).
Části ruských obyvatel mluvil Vladimir Putin přímo z duše, když označil pád Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Spolu s budováním kultu „Velké vlastenecké války“ pak rostlo i pozitivní vnímání sovětské minulosti. Nemenší roli v tom hrál i fakt, že postupně se vytrácela paměť na všudypřítomné fronty a na povrch se dostávalo jen to pozitivní. V mnoha případech pak pozitivní paměť vycházela ani ne tak z vlastní zkušenosti, jako z propagandy, která sovětské občany zásobovala obrázky skvěle fungující země v porovnání s prohnilým Západem.
