Pokud se od Donalda Trumpa očekávalo, že jeho administrativa půjde Rusku na ruku, od jeho nástupce Joea Bidena se čekal pravý opak, tedy důraz na lidská práva a demokracii. Že situace nemusí být až tak jednoduchá, se ukázalo už v jednáních o klimatu, kde byl tón mezi oběma zeměmi více než přátelský. Nepříjemné překvapení pro stoupence striktní politiky ve vztahu k Rusku přinesl i minulý týden, kdy americká administrativa vyslovila svůj souhlas s dokončením podmořského plynovodu Nord Stream 2.
Pochopitelně se vzedmula vlna protestů a přirovnání, tu k Mnichovu, tu k Budapešťskému memorandu z roku 1994, kde se záruka územní celistvosti výměnou za jaderné zbraně ukázala být při anexi Krymu Ruskem v roce 2014 cárem papíru (Rusko sice, i přes fakt, že úmluvu neratifikovalo, jí bylo vázané, což nikdy nezpochybnilo, jen se ústy ministra zahraničí Lavrova absurdně vymluvilo na to, že Ukrajina, se kterou podepsalo úmluvu, je fakticky jiným státem než Ukrajina současná).
Důvody, které vedly současnou Bidenovu administrativu k dohodě s Německem, nejsou úplně jasné. Ale pokud bychom šli po čistě nejjednodušší linii, Biden chce prostě zlepšit euroatlantické vztahy, kde je Německo zásadním partnerem. Ignorovat nejde ani motiv, že po Trumpovi, který prosazoval zájmy amerických těžařů, jež byly spojené kromě jiného i s možností vyvážet do Evropy, jsou pro Bidena fosilní paliva nepřítelem. Navíc, bránit dostavbě plynovodu bylo čím dál obtížnější. Ve zkratce, USA by vydávaly síly na něco, v čem pod Bidenem prakticky neměly zájem.
Přesto je hledání historických paralel velmi zavádějící. Zaprvé, Rusko uvažovalo o stavbě plynovodu skrze Baltské moře už od rozpadu Sovětského svazu. Nejedná se tak o nějakou náhlou Putinovu iniciativu, jak zadusit Ukrajinu. Sovětská potrubí totiž směřovala na Západ jen jednou cestou, a to skrze Ukrajinu.
Rozpad Sovětského svazu a neustálé dluhy, nezákonné odběry a spory o dodávky ukázaly nutnost na situaci reagovat. V roce 1996 byla dokončena stavba plynovodu Jamal-Evropa, ale ani ten neřešil až osmdesátiprocentní závislost na tranzitu skrze Ukrajinu, navíc Alexandr Lukašenko není partnerem nijak jednoduchým a několikrát svoji pozici v tranzitu ruského plynu či ropy použil proti Rusku. Postavit plynovod tak, aby neprocházel žádným jiným státem a šel přímo ke spotřebiteli, bylo více než logické. Logika byla přitom dominantně bezpečnostní (proto Rusko mluví o zvýšení tranzitní bezpečnosti), až poté ekonomická. Z čistě ekonomického kalkulu je samozřejmě levnější spoléhat na už postavené kapacity, zvláště vzhledem k tomu, že se nedá v dohledné době očekávat skokové navýšení spotřeby zemního plynu v Evropě. Ovšem stejně jako Ukrajina má obavy z možnosti ji plynem vydírat, Rusko má podobné obavy z toho, že jej Ukrajina bude vydírat tranzitem.
