Zatímco v předchozí části seriálu jsme se věnovali tzv. reaganomice, tj. pokusu o ozdravení či „nastartování“ amerického hospodářství v době Reaganovy vlády (1981 až 1989) a hodnocení této politiky, dnes se zaměříme na další důležitou oblast zájmu administrativy čtyřicátého prezidenta USA, konkrétně na boj proti drogovým kartelům.
Drogy, respektive nárůst jejich užívání, znamenaly pro USA od konce šedesátých let 20. století velmi vážný problém, který vrcholil právě v době, kdy do Bílého domu přišel Ronald Reagan. „Válka“, kterou prezident drogám, drogovým dealerům i velkým zločineckým bossům ve Spojených státech i v kolumbijském Medellínu, odkud většina narkotik pocházela, vyhlásil, se proto logicky stala jednou z priorit Washingtonu v jeho éře.
„Velký Don Pablo“ versus Kolumbie a USA
Na začátek dnešního dílu Reaganovy Ameriky si pojďme představit muže, jenž za „to všechno“ tak říkajíc mohl. V čele organizace, která do USA v osmdesátých letech minulého století přepravovala, hlavně přes Floridu, obrovské množství drog, stál legendární narkobaron Pablo Emilio Escobar Gaviria.
Budoucí „drogový král“ se sice v prosinci 1949 narodil ve městě Rionegro v departmentu Antioquia, léta dospívání již ale prožil v Medellínu, který se stal jeho „osudovým městem“. Všestranně nadaný kluk krátce studoval na místní Universidad de Antioquia, akademický svět nicméně nebyl prostředím, do něhož by chtěl, jak brzy zjistil, patřit. Svět mladého Pabla – to byly naopak krádeže aut a jejich následný prodej, stejně jako černý obchod s cigaretami a s alkoholem, únosy, vydírání, vymáhání výpalného a – přirozeně – drogy.
Neobyčejný talent pro provozování zločinných aktivit, který v sobě Escobar již v mládí nalezl, se naplno projevil právě v „drogovém průmyslu“. Po nesmělých začátcích založil v roce 1976 později celosvětově nechvalně proslulý Medellínský kartel (Cartel de Medellín), jenž obchodoval především s kokainem.
Vzhledem k brutalitě, jež byla i na poměry tohoto „odvětví“ mimořádná (Escobarovi lidé neváhali „ve velkém“ vraždit policisty, politiky, soudce i státní úředníky, o konkurenci nemluvě), se don Pablo brzy stal jedním z nejvlivnějších a nejbohatších mužů v zemi, což prokázal, mimo jiné, vybudováním velkolepé soukromé rezidence zvané Hacienda Nápoles (kde kromě obchodních „jednání“ probíhaly i kokainové večírky za účasti politických, obchodních i „uměleckých“ špiček země, a jejíž součástí byla i zoologická zahrada).
V roce 1982 byl Escobar dokonce za liberály zvolen do kolumbijského Kongresu, díky čemuž získal dočasně vliv na řadu státních a městských (tj. medellínských) projektů, včetně budování sportovišť obecně (nejen fotbalových stadionů a podpory fotbalových klubů v čele s Atlético Nacional, jak se často píše), což mu přineslo značnou oblibu u mnoha chudých obyvatel města.
Escobar jejich přízně využíval a nesmírně pečlivě si budoval kult kolumbijského či, přesněji řečeno, „medellínského Robina Hooda“, obírajícího boháče a přispívajícího nemajetným a jejich dětem. Právě to stojí za dodnes přetrvávajícím, poměrně silným „escobarovským sentimentem“ části Medellíňanů, o němž jsem se nejednou mohl přesvědčit i osobně.
