Nemůžete je minout, nemůžete se jim vyhnout, dokonce ani kdybyste chtěli. Překvapí na místech, na kterých byste je rozhodně nečekali. Podobně jako v Čechách a na Moravě – kde v každé vesnici a vesničce narazíme, nejčastěji na návsi, na nenápadný pomníček nebo alespoň na pamětní desku věnovanou místním rodákům, obětem Velké války a druhé světové války, často společně – také v Chorvatsku (a nejen tam, nýbrž v celé bývalé Jugoslávii) je nespočet pomníků a všech možných připomínek na války z devadesátých let minulého století. Dokonce i ten, kdo se o moderní dějiny vůbec nezajímá, musí pochopit, jak zásadní věcí v historii obyvatel bývalé Jugoslávie tyto války byly.
Je to jen několik dní, co mi kamarád novinář ze CNN Prima News Matyáš Zrno na Twitteru připomněl, že 5. srpna slaví Chorvatsko, kam každý rok odjede trávit dovolenou bezmála milion Čechů, tzv. Den vítězství a díkůvzdání vlasti (Dan pobjede i domovinske zahvalnosti) a Den chorvatských obránců (Dan hrvatskih branitelja).
Právě v prvních srpnových dnech roku 1995 proběhla Operace Bouře (Operacija Oluja), v níž chorvatská armáda během několika dnů rozdrtila separatistickou Republiku Srbská Krajina, kterou tamní etničtí Srbové zmanipulovaní svými politickými vůdci vyhlásili ve Východní Slavonii, tj. v té části Chorvatska, která sousedí se Srbskem, a v Krajině, což je, pro změnu, u západních hranic Bosny a Hercegoviny.
Výsledkem bylo obnovení chorvatské teritoriální suverenity, ale také na čtvrt milionu (čísla uváděná oběma stranami se přirozeně liší) srbských uprchlíků. Zavolal jsem proto onoho dne večer několika přátelům do Splitu, na Hvar a do Lapadu na předměstí Dubrovníku a všichni, ač různého věku, pohlaví a společenského postavení, mi řekli, že ten den slavili, slaví nebo teprve slavit budou. Pátý srpen je pro ně zkrátka velmi důležité datum, třebaže od konce války za nezávislost uběhlo už více než dvacet let.
Pro pochopení toho, co se na území bývalé Jugoslávie během již zmíněné chorvatské války za nezávislost (1991–1995) odehrálo, a proč je pro Chorvaty 5. srpen tak významný den, se musíme vrátit alespoň stručně do historie.
Ponechám-li, protože na to prostě není prostor, stranou starší dějiny a začnu-li až vznikem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca; ve zkratce Kraljevina SHS) z 1. prosince 1918, potom je třeba říci, že i když Chorvati vnímali jeho ustavení jako výrazné zlepšení svého postavení oproti situaci, kdy bylo jejich území součástí Rakousko-Uherska, konkrétně uherského Zalitavska, spokojeni s ním zdaleka nebyli. Nejednalo se o žádné překvapení; stát, ustavený na konci roku 1918, jenž se po politickém převratu z přelomu let 1928 a 1929 změnil na Království Jugoslávie (Kraljevina Jugoslavija), měl k dokonalosti vskutku daleko.
Jak jsem již, myslím, v jednom z dílů tohoto seriálu zmiňoval, hlavní problém meziválečné „první Jugoslávie“ spočíval v nespokojenosti Chorvatů se srbskou dominancí v celém státním celku a s nespokojeností Srbů, žijících v rámci Chorvatska, jež mělo v některých ohledech určitou míru „autonomie“.
S postupem času se situace stále zhoršovala a po propuknutí druhé světové války na počátku září 1939 došlo ve státoprávním uspořádání země ke změně v důsledku tzv. Dohody Cvetković-Maček (chorvatsky Sporazum Cvetković-Maček), tj. ujednání mezi jugoslávským ministerským předsedou, Srbem Dragišou Cvetkovićem, a šéfem Chorvatské selské strany (Hrvatska seljačka stranka) Vladkem Mačkem.
Dohoda spočívala v tom, že Chorvati získali jedinou sjednocenou vlastní bánovinu. Tedy územní správní jednotku, kterých bylo do té doby v Jugoslávii devět – šest srbských, dvě chorvatské (Sávská a Přímořská) a jedna slovinská. Bělehrad měl coby hlavní město zvláštní postavení s autonomním statusem a téměř pětasedmdesátiprocentní většinou chorvatské populace. Práva ostatních jihoslovanských národů byla výrazně umenšena a „pošlapána“.
Jak by se vztah mezi stále dominantními Srby a posílenými Chorvaty, na jejichž animozitě a nepřátelství se nic zásadního neměnilo, v rámci Jugoslávie vyvíjel dále, je těžké říci, do běhu událostí totiž rozhodujícím způsobem zasáhly vnější síly.
