Kdo se v létě rozhodne pro dovolenou v Dubrovniku v jižní Dalmácii, nezbývá mu, nechce-li využít leteckého spojení, což je v současné době možné jenom s přestupem, například ve Vídni nebo v Mnichově, nežli vyrazit autem. Osobně mám tu cestu na jih moc rád, přes Vídeň, Maribor, Záhřeb, Zadar, Split a potom až k Ploče, kde se musí z dálnice sjet na Jadranskou magistrálu a posledních přibližně osmdesát kilometrů absolvovat „krok za krokem“ po ní. Pokud ale „za každou cenu“ nemusíte jet o víkendu, nehrozí Vám, nemáte-li mimořádnou smůlu v podobě silného větru, požáru či autonehody, žádné kolony a je to celkem na pohodu.
Delta Neretvy: Opomíjený zázrak jižní Dalmácie
Jakmile z dálnice sjedete přes několik tunelů do přístavu Ploče a jakmile zvládnete v pořádku nadjezdy a křižovatky v místě, odkud vyplouvají trajekty zejména na blízký poloostrov Pelješac, čeká Vás nanejvýš zajímavý zážitek. Po přibližně deseti kilometrech se před Vámi totiž otevře delta řeky Neretvy, údolí o rozloze necelých dvou set kilometrů čtverečních, jež patří mezi neprávem opomíjené „zázraky v Dalmácii“. Sotva do ní vjedete, okamžitě pocítíte, že „je něco jinak“. Teplota ve srovnání s rozpálenou dálnicí ještě stoupne – když jsme tu projížděli naposledy, ukazoval teploměr devětatřicet stupňů, zatímco před deltou i za ní „pouhých“ čtyřiatřicet, pětatřicet – a vzápětí pocítíte větší dusno a vlhko jako v prádelně. Všude, kam Vaše oko dohlédne, pak bude zeleň a spousta polí a políček, bažin, malých i větších vodních nádrží a kanálů a na nich nespočet lodiček všeho druhu, včetně ztrouchnivělých veteránů, čekajících na rozklad. Delta Neretvy je zjevně jedna z nejúrodnějších a nejpůvabnějších oblastí celého Chorvatska a také její kuchyně je pozoruhodná; hlavně místní úhoři za zastávku rozhodně stojí.
I deltou Neretvy přirozeně kráčely dějiny, a ne ledajaké! Začněme těmi moderními: například nedaleký již zmíněný přístav Ploče, jenž se začal vzhledem k výhodné geografické poloze budovat v předvečer druhé světové války, získal ve 20. století hned dvakrát alternativní jméno, a sice po komunistickém bossovi Edvardu Kardeljovi (1910–1979), jednom z nejbližších spolupracovníků maršála Josifa Broze Tita (1892–1980), jenž vládl Jugoslávii v letech 1944/45–1980 a který udržel, pravda, za cenu tvrdého represivního režimu, „na smrt rozhádané jihoslovanské národy a národnosti“ téměř půlstoletí v relativním klidu. Ploče se v této době, nejprve v letech 1950–1954 a poté, po politikově smrti, v letech 1980–1990, jmenovalo Kardeljevo. I tohle bylo, to jenom na okraj, jedním ze symptomů bolševických režimů – nazývat města, nikoli náměstí, ulice, letiště či třeba nádraží, ale rovnou celá města, po politických vůdcích, a poté je přejmenovávat, když upadli v nemilost.
Nyní už ale pojďme k přímo k deltě Neretvy a k řece samotné. V antických časech byla známá jako Narenta, respektive Narona. Ve středověku zde působili proslulí piráti ze slovanského kmene Narentinů, v 11. století ale byli poraženi v té době nezastavitelnými Benátčany, a ti posléze, jak jsme si v našem seriálu již nejednou řekli, neodolali tlaku osmanských Turků. Vzhledem k tomu, že se drtivá většina toku Neretvy včetně známého města Mostar nachází na území Bosny a Hercegoviny (203 km z celkových 225, pouze dolní tok, ústící do Jaderského moře, je v Chorvatsku), sdílí s touto zemí logicky také její pohnuté dějiny.
