Důstojným projevem kratším než čtvrt hodiny, bez otázek a polemik, přímo z pozlacených výšin Elysejského paláce se prezident Macron pokusil ukončit tříměsíční politickou bitvu kolem svého návrhu důchodové reformy. Ještě než skončil, vyšli mnozí lidé do ulic a dali opět najevo, co si myslí. „Macron nás neposlouchá, tak ani my ho nebudeme poslouchat,“ prohlásil mluvčí občanského hnutí Attac, které spolu s odbory organizuje protesty proti zmíněné reformě, která od roku 2030 zvyšuje důchodový věk ze 62 na 64 let.
Bylo celkem jasné, že zvolená metoda nezabere, že mu budou lidé tím spíš vyčítat vertikální vládnutí a povýšené vystupování. Prezident však mohl sotva postupovat jinak. Musel nutně vyvodit závěry z dlouhé a úmorné bitvy, která rozdělila zemi, vyšponovala emoce, nadělala značné ekonomické škody – a skončila zveřejněním příslušného zákona v úředním věstníku v sobotu nad ránem poté, co text až na drobné výjimky schválila Ústavní rada a prezident ho ihned poté podepsal.
Macron musel nějak reagovat a také oznámit, jak hodlá pokračovat ve svém vládnutí, považovaném nyní většinou Francouzů za více než mizerné. Kdyby mlčel, bylo by to ještě horší. Nedopustil se té chyby, že by nějak oslavoval schválení reformy, kterou nakonec protlačil mimo parlament použitím prezidentského dekretu. Ústavní rada na tom neviděla nic protiprávního a naopak zamítla požadavek levicové opozice, aby se k reformě vyjádřili lidé v referendu. Nicméně neustoupil ani o píď. „Změny byly nezbytné,“ pověděl Macron spoluobčanům a zopakoval, že pokračování současného důchodového systému si Francie nemůže při nejlepší vůli ekonomicky dovolit. Uznal ovšem, že lidé změny nepřijali. „Navzdory měsícům snah o dohodu nebylo možné najít konsensus, čehož lituji. Musíme z toho vyvodit veškerá poučení.“
