Křižáci a křižácké války. Látka z dějepisu a materiál pro historiky, ale i věčný zdroj námětů pro romány a filmy a pro mnohé z nás také synonymum boje křesťanství s islámem. Nálepka využívaná z obou stran, po níž hojně sahali třeba představitelé teroristické organizace al-Ká’ida, stejně jako stoupenci Islámského státu, kteří volali po nutnosti džihádu proti „židům“ a „křižákům“. Hrdinného bojovníka proti křižákům si pro změnu oblíbili arabští vůdcové a někdejší egyptský prezident Gamál Abd an-Násir se tak rád nechával přirovnávat k Saláh ad-Dínovi. Jako tento hrdinný bojovník ve jménu islámu se viděl třeba i Saddám Husajn. Jak ale na celou epochu křižáckých válek nahlížejí obyvatelé zemí, kterých se v dějinách reálně dotkly, a jejich bezprostřední sousedé? Stejně jako naše vnímání dějin, není ani to arabské formováno nikde jinde, než ve škole. A to, jakým způsobem zpracovávají téma křižáckých válek arabské učebnice dějepisu, se, možná překvapivě, zem od země může velmi výrazně lišit.
Okázalý nezájem
V arabské literatuře nemáme k dispozici žádné kontinuální historické zprávy o křižáckých výpravách. Ve 12. a 13. století se nějaké informace objevují, nicméně zůstávají na periferii zájmu, aby pak na dlouhou dobu v podstatě zcela zmizely. Do literatury a politických proklamací se vracejí křižáci až v polovině 20. století.
Z historických pramenů lze, jak píše odborník na Blízký východ Bernard Lewis ve své knize Islam in History, vyčíst, že muslimové na rozdíl od křesťanů nevnímali křižácké války jako cosi význačného. Křižáci pro ně byli jen další z řady nevěřících nepřátel, s nimiž museli čas od času bojovat. S výjimkou jednoho či dvou arabských historiků se ani žádný tamější dějepisec nepokoušel zjistit, odkud vetřelci pocházejí nebo jaké mocné hnutí je vyslalo. Středověcí arabští historici obvykle křižáky nazývali souhrnně „Franky“ nebo „Římany“, což je termín, kterým se už v Koránu označují byzantští Řekové. To, že křižáci dobyli islámská území včetně Jeruzaléma, je v arabských historických pramenech popisováno spíše jako přírodní katastrofa. Křižáci nebyli vnímáni jako zdroj nějakého národního traumatu ani jako zásadní hrozba, proti níž by se museli všichni muslimové spojit, aby se jí ubránili.
Pak ale přišlo devatenácté století, věk naprosto zásadního kontaktu se západním světem. V arabském světě je to období tzv. nahdy neboli obrody. Historie, stejně jako literatura a věda, se začaly věnovat do té doby výhradně západním tématům a používaly při tom západní metody ovlivněné západními normami, úhly pohledu a konceptualizací. V arabské historiografii se tak znovu objevilo takřka výhradně západní téma křižáckých výprav a s nimi i nové označení pro bojovníky, kteří se jich zúčastnili – salíbijjún, doslova „ti, co mají něco společného s křížem“.
Všichni aspoň jednou
V současnosti je téma křížových výprav samozřejmou součástí školních osnov a úplně všichni arabští žáci se s ním ve státním školství setkají alespoň jednou. Obsah podávaných informací, stejně jako věk příjemců, se ovšem poměrně zásadně odlišují. Islamolog Matthias Determann se ve své studii věnované ztvárnění křesťanů v arabských učebnicích zaměřil na knihy ze zemí, které byly křižáckými výpravami přímo dotčeny (Libanon, Sýrii, Jordánsko, Palestinu, Egypt a Tunisko) a kvůli zásadnímu významu pro současný arabský svět připojil ještě texty ze Saúdské Arábie a Libye. Všechny učebnice byly tím nejnovějším materiálem, jaký mají arabští žáci k dispozici a pocházely z druhé poloviny devadesátých let a z prvního desetiletí nového století.
Možná trochu překvapivě má k našemu výkladu příčin, průběhu a důsledku křižáckých válek nejblíž (vedle Libanonu a Tuniska) ten palestinský. Všechny tři země mají společné silné kulturní vazby na Západ a jejich učebnice čerpají jak z arabských, tak ze západních pramenů. Autoři studijních textů se snaží vyhýbat zaujatému striktnímu dělení na arabský/islámský a proti němu stojící západní/křesťanský, přinášejí komplexní obraz vývoje dějin nejen v regionu, ale také v Evropě, hovoří o tom, co tažením předcházelo i tomu, co se dělo během nich.
