V posledních týdnech či měsících se v Rusku dá vysledovat trend velkých kauz spojených s korupcí či zpronevěrou v obzvláště velkém rozměru. Cynik by mohl říci, že jde o seriál s názvem „koho dneska zatkneme“. Může tak vzniknout dojem, že ruský stát se konečně pustil do boje proti korupci. Rusko se přitom v měřítkách korupce (ať už jde o Index vnímání korupce či o World Governance Indicators) pohybuje někde na úrovni Ázerbájdžánu, Mozambiku a Mexika. Uvedené země pochopitelně nepovažujeme za etalony čisté státní správy, a tak dané umístění není zrovna skvělou vizitkou ani pro Rusko. Problémem je, že korupce a zneužívání postavení nejsou v Rusku ani tak excesem jako spíše pravidlem.
Boj proti korupci v takovém systému, jakým současné Rusko je, není vůbec nic jednoduchého. Problémem je, že se korupce sama stala systémem, který zajišťuje stabilitu státu v této podobě. Zní to zvláštně, ale pokud máte namočené prsty v úplatcích, nepůjdete sami proti takovému systému. A pokud se ve vás náhodou probudí svědomí, systém může korupci kdykoli vytáhnout. Nejinak je tomu v případě, že stát potřebuje demonstrovat, že proti korupci skutečně bojuje. Součástí existence v tomto systému je i to, že akceptujete, že se něco podobného může stát i vám. Korupční jednání tak nahrazuje formální pravidla a jejich vymáhání. Z drtivé části proto, že soudy a policie jsou součástí systému, čili odvolání po formální linii není prakticky možné a jedinou šancí je využití neformálních vazeb, které jsou o úroveň výš než ty, které vedly k zatčení.
Tak bylo možné, že Anatolij Serďukov, bývalý ministr obrany, či Sergej Storčak, náměstek ministra financí, byli obvinění zproštěni. Storčak se vrátil na post náměstka (nyní působí ve státní korporaci VEB), Serďukov, který proti sobě postavil velkou část siloviků, působí v rámci struktur Rostěchu. Oproti nim například ministr ekonomiky Alexej Uljukajev, i přes zjevnou absurditu obvinění, takové štěstí neměl. Proti němu nemluvil až tak fakt úplatku, který je v takových případech postranním faktorem, jako spíše to, že proti němu stál Igor Sečin, šéf ruské státní ropné společnosti Rosněfť.
Vhodných případů se dá nalézt více než dost. Legendou, byť už překonanou co do rozměru nashromážděných peněz, se stal plukovník jednoho odboru hospodářské kriminálky ruské policie Dmitrij Zacharčenko, který kromě desítek nemovitostí měl doma 8,5 miliardy rublů v různých měnách. Právě v tomto případě se objevil zásadní problém podobných kauz. Ačkoli je snaha vykreslit ji jako poklesek jednotlivce, není to příliš důvěryhodné. Reálně nikdo nevěřil, že by jeden člověk mohl sám nashromáždit takový majetek prostřednictvím úplatků a vydírání. Vkrádá se pochopitelně otázka, jestli byl Zacharčenko nejvýše postaveným členem skupiny, nebo jen obětním beránkem.
