Odpadní skládky lidského blahobytu. I tak by se možná daly nazvat technologie, které místo šetření emisí skleníkových plynů nabízejí jejich ukládání pod zem. Zatímco dosud naprostá většina ekologů a politiků tuto možnost odmítala jako příliš nebezpečnou a kontraproduktivní, dnes i německá strana Zelených volá po tom, aby vzniklo dokonce jakési celoevropské podzemní úložiště uhlíku. Ani Zelení totiž už zjevně nevěří, že by takzvaný Green Deal sám o sobě pomohl snížit produkci emisí na požadovanou úroveň.
Způsob, jakým by bylo možné ukládat oxid uhličitý natrvalo pod zem, je známý už dlouho, minimálně od sedmdesátých let minulého století. Tehdy byl ale využíván především v ropném průmyslu. Dnes se některé firmy pokoušejí prokázat, že tato technologie může výrazně pomoci k „vázání emisí“ pod povrchem, a tedy i ke snížení takzvaného skleníkového efektu.
Na první pohled vlastně vypadá tento koncept jednoduše. Místo toho, aby se člověk (často marně) pokoušel při své činnosti produkovat méně CO2, zachytí kysličník uhličitý ve vzduchu a natrvalo ho uloží pod zem. Vždyť takové skládky uhlíku vytváří od nepaměti i sama příroda. Tak proč se od ní nepoučit?
Jedním z největších projektů toho druhu je projekt islandské společnosti Carbfix, která vyvinula technologii, při níž je uhlík, zachycený ve vzduchu, ukládán do vody a v této formě vstřikovaný do podpovrchových čedičů. Pod zemí tak chemickou reakcí vznikají uhličitanové minerály, takže je prakticky nemožné, aby se uhlík znovu uvolnil do ovzduší. Ve formě minerálů zůstane pod zemí navždy. Firma na svých stránkách tvrdí, že takto už uložila natrvalo pod zem takřka 100 000 tun CO2. Pro srovnání: jen letecká doprava na celém světě za rok vyprodukuje dle odhadů zhruba 800 milionů tun CO2.
Specifický Island
Aby celá věc nebyla tak jednoduchá, na Islandu pro ukládání uhlíku pod zem existují takřka ideální podmínky. Technologie je náročná na vodu i energii, která v tomto případě pochází z „čistých“ geotermálních zdrojů. Pokud by se uhlík ukládal pomocí energie ze spalování fosilních paliv, nemělo by to příliš smysl. Navíc má Island také k ukládání uhlíku ideální geologické podloží. I přesto je ale tato technologie stále velmi drahá i v islandských poměrech, její tvůrci vydělávají na emisních povolenkách, které si od nich kupují velcí znečišťovatelé.
V evropských poměrech bylo ale ukládání uhlíku od počátku velmi problematické a to hned z několika důvodů. Část ekologů tvrdila, že pokud by se uhlík ukládal pod zem, nemotivovalo by to dostatečně obyvatele i firmy ke snižování produkce emisí. A protože pouze ukládáním CO2 se problém nadprodukce skleníkových plynů vyřešit nedá, mohlo by to z hlediska ochrany klimatu přinést více škody než užitku.
Druhým problém pak jsou obavy z bezpečnosti technologie. I když islandská společnost tvrdí, že její způsob ukládání uhlíku životní prostředí nijak neohrožuje, a to ani do budoucna, v hustě osídlené Evropě s jinými přírodními a geologickými podmínkami a hustým osídlením by to mohlo být podle kritiků něco jiného.
Z výše uvedených důvodů tak například Rakousko v roce 2011 „pumpování“ CO2 pod zem zákonem zakázalo. A podobně se proti využívání této technologie postavili i němečtí Zelení.
