Zachytávání a ukládání CO2 zpátky pod zem je dnes jediná fungující technologie, která dokáže snížit průmyslové emise tohoto skleníkového plynu na čistou nulu.
Zkratka CCS je u nás sice hlavně synonymum pro tankovací karty, ale ve světě a čím dál více i u nás je známější její jiný význam – Carbon Capture and Storage, tedy zachytávání a ukládání uhlíku. Tahle technologie je stará už padesát let, ačkoli širšího uplatnění došla poprvé až o dvě dekády později. Dnes ve světle toho, že většina technologií nutná pro splnění závazků k uhlíkové neutralitě nebyla dle slov klimatického vyslance USA Johna Kerry „ještě vynalezena“, se CCS osvědčuje jako jedna z mála ‚divokých karet‘ – žolíka, který může v otázce Zeleného údělu sehrát zásadní roli. Pokud tedy nechceme za pár let přesunout značnou část své průmyslové výroby do zemí, které si s urychleným přechodem na uhlíkovou neutralitu příliš hlavu nelámou. Proto dnes do těchto projektů vstupují nejen soukromí investoři, ale stále více také vlády mnoha zemí, které na ně ze svých rozpočtů vyčleňují miliardové částky.
Oxid uhličitý je vedlejším produktem jak energetiky, a to nejen té fosilní, tak i oceláren, petrochemického průmyslu nebo cementáren, bez nichž by nebyla možná ani stavba zařízení vyrábějících obnovitelnou energii, ani výroba elektromobilů. Právě tyto provozy jsou však spolu s automobilovou, leteckou i lodní dopravou největšími emitenty skleníkových plynů. V současné době neexistují prakticky ani teoreticky žádné fungující a ekonomicky smysluplné technologie, díky nimž by mohla jejich výroba běžet čistě bezuhlíkově. Ačkoli vlastně ano – technologie, které vyprodukovaný CO2 dokáží zachytávat, chemickou cestou separovat a poté v podobě plynu rozpuštěného ve vodě dopravit hluboko pod zem, do geologicky bezpečných a stabilních úložišť. A to jak dnes přímo na místě z výrobních zařízení, tak v budoucnu i přímo ze vzduchu.
Léty odzkoušená technologie
Technologie separace CO2 byla poprvé úspěšně aplikována již na začátku 70. let, ovšem za úplně jiným účelem. CO2 separovaný od metanu při těžbě zemního plynu – což je mimochodem technologie ještě o poznání starší, poprvé byla použita již před sto lety –, byl následně injektován do blízkých ropných vrtů v americkém Texasu a zvyšoval tak jejich výtěžnost.
