Evropská unie vzkázala Afgháncům, kteří prchají před útlakem ze strany Tálibánu, aby zůstali doma nebo aspoň v některé z okolních zemí. Zkrátka aby se rozhodně nevydávali do Evropy. To je stěžejní poselství z prohlášení, na kterém se v úterý na mimořádné schůzi v Bruselu shodli ministři vnitra členských zemí. Pro odpor části z nich včetně České republiky se do textu nedostalo nic, co by vypadalo jako ochota evropských vlád – nebo aspoň těch, které poslední dvě dekády v Afghánistánu bojovaly po boku Spojených států – otevřít své dveře nejzranitelnějším skupinám běžencům nad rámec těch, kteří přistáli v minulých dnech v evakuačních letadlech.
Evropská unie poskytne čtyřnásobek humanitární pomoci plánované původně pro Afghánistán a navýší ji také pro okolní státy. Celkem by se v první fázi mělo jednat o více než 200 milionů eur a posléze až o miliardu pro mezinárodní humanitární organizace, které v regionu operují. To by mělo v ideální situaci pomoct vytvořit takové podmínky v Pákistánu, Íránu či Tádžikistánu, aby tam migranti zůstávali a nepouštěli se s pašeráky lidí dál na Západ. Některé západní vlády jednají také s Uzbekistánem a Turkmenistánem. „Nejlepší způsob, jak se vyhnout migrační krizi, je zabránit humanitární krizi,“ řekla komisařka Ylva Johanssonová. „Všichni si přejí se vystříhat podobné situace, jakou jsme měli v roce 2015,“ shrnula převažující náladu. Před šesti lety zaskočil Evropu živelný příchod statisíců migrantů z válkou zpustošené Sýrie a dalších zemí, kterému nebyla schopna čelit.
Přes tuto základní shodu, lépe řečeno nejmenšího společného jmenovatele, se názory evropských vlád na přijímání běženců z Afghánistánu velmi liší. Tak třeba německý ministr Horst Seehofer vyzval všechny, aby se zapojily do dalšího přesídlování těch, kdo jsou nejvíce ohroženi. Německo podle pondělního vyjádření ministerstva vnitra vezme na 40.000 Afghánců, včetně spolupracovníků a jejich rodin; ostatní by podle Seehofera také měli něco nabídnout. Rovněž komisařka Johanssonová žádala o přednostní zacházení se ženami a dětmi, a to zejména s těmi ženami, které si za poslední desetiletí relativní svobody našly práci jako soudkyně, novinářky či učitelky.
