Není příliš těžké určit viníka současné krize na hranicích mezi Evropskou unií a Běloruskem. Do půli října mohli občané zemí, jako je Sýrie, Egypt, Pákistán, Afghánistán či Írán obdržet vízum přímo na letišti v Minsku. Běloruské orgány víza vydávaly, přestože že si byly vědomy, že se o turisty nejedná a že cílem cesty je překročení hranice na Západ.
Na udělení víza přitom neexistuje právní nárok a státy ani neposkytují vysvětlení, proč nebylo uděleno. Běloruské cestovní kanceláře, alespoň podle ohlasů jednotlivých migrantů, nicméně aktivně možnost cesty na Západ nabízely. Motivace takového jednání jsou otázkou spekulací – mohlo jít o korupci, státní zájem na vyvolání krize či cokoli jiného, ale tak či onak nemohlo jít o náhlý poryv liberalismu v běloruské vízové politice. Ale i kdyby šlo, jednalo by se opět o selhání a zodpovědnost běloruských úřadů. Nejde tak o přechody hranic, kterým se nedalo zabránit, ale o důsledek jednání běloruských úřadů. Oproti roku 2015 se pak změnil i sentiment, kdy i vrcholní představitelé Evropské unie podpořili jinak zhusta kritizované Polsko v jeho ochraně hranic.
Alexandr Lukašenko se přitom snaží svým standardním způsobem interpretovat vše jako důsledek polské (litevské, brzy možná i ukrajinské) bezcitnosti, když je proti migrantům používán slzný plyn. Běloruská televize pak nadšeně vysílá příběhy plačících dětí. Pochopitelně už nedodá, že se běloruské silové složky přímo podílejí na přepravě migrantů přímo k hranicím, že je přímo na hranice tlačí či že oněm dětem bylo nutné k pláči přeci jen dopomoci. Lukašenko ale sáhl i k výrazně ostřejším a potenciálně nebezpečnějším nástrojům. Zatímco vypnutí plynovodu Jamal-Evropa by kromě nepříjemnosti v podobě dalšího růstu cen plynu nemuselo mít fatální následky, jeho tvrzení o tom, že se do prostoru, kde se skupina migrantů střetla s polskou pohraniční službou, dostávají zbraně z Donbasu, je opravdu velmi nebezpečné.
