KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nová geopolitická situace, jejímž katalyzátorem je ruská invaze na Ukrajinu, s politicky nevyhnutelnou nezbytností otevírá stavidla výdajů na vojenskou obranu Česka. To s sebou zcela logicky ponese vyšší tlak na veřejné finance, tedy na „udržitelnost“ státního rozpočtu, v němž se kvůli pandemii a následnému populisticky přepísknutému vládnímu přerozdělování začaly povážlivě kumulovat rozpočtové deficity, se všemi z toho plynoucími neblahými konotacemi.
Šokující válka na Ukrajině – ať chceme nebo nechceme – vytváří nutnost mnohem intenzivněji dbát o vlastní bezpečnost, tedy o obranyschopnost České republiky. Otevírá se tím debata, jak co nejefektivněji naložit s veřejnými zdroji na zvýšení obranných výdajů v situaci, kdy státní kasa již několik let klopýtá na obřích rozpočtových deficitech. Česko a její politická reprezentace nyní musí najít cestu, jak skloubit výrazně vyšší výdaje na obranné záležitosti a přitom provozovat veřejné finance v dlouhodobě udržitelném stavu.
V posledních letech se postupně zapomínalo, že funkce vnější obrany patří k základním pilířům či funkcím státu. Realita byla zcela jiná. S jemnou nadsázkou řečeno, výdajovou prioritou vlád se staly (zcela zbytečný) rozvoj pěstování dotované řepky olejky, dotace na „inovativní“ postupy při výrobě toustového chleba či boj s podnikateli ve formě všeprostupující elektronické kontroly tržeb (EET). Pokud ale chceme státu přisoudit nějaký univerzálně (tedy nejen pro tu či onu cílovou voličskou skupinu) prospěšný úkol, pak je to například právě obrana země, potažmo schopnost ji uspokojivě financovat a celkově zabezpečovat.
