Daniel Novotný vyučuje filozofii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Už od poloviny ledna sleduje epidemii koronaviru nikoliv ze zdravotního, ale spíše z etického, morálního a sociologického pohledu. Na základě svých pozorování dochází k závěru, že tato epidemie bude mít zásadní dopad na náš další život. O tom, jak budeme v budoucnu žít, totiž podle něj rozhoduje mimo jiné i to, zda v boji s koronavirem bude úspěšnější asijský či evropský přístup.
Pokud vím, už někdy na začátku února jste napsal, že v Evropě by mohla mít nákaza ještě mnohem širší a katastrofálnější průběh než v Asii. To se potvrdilo. Jak jste k takovému závěru tehdy dospěl?
To byla jednoduchá úvaha. Když se podíváte na asijské země, nejen na Čínu, tak všechny preventivně zvolily k potlačení epidemie velmi rychlé postupy založené na „sociální distanci“, přísné hygieně, karanténách a moderních technologiích. Již před příchodem nákazy informovaly své obyvatele o aktuální situaci v Číně a jaká preventivní opatření je třeba podniknout. A jakmile se nákaza objevila, ohnisko prakticky okamžitě izolovaly, všechny, kteří přišli do kontaktu se zdrojem nákazy, trasovaly třeba pomocí mobilních technologií a poslaly do karantény. Tímto, alespoň se to zatím ukazuje, udržely epidemii pod kontrolou, křivka počtu nakažených buď stagnovala, anebo po určitém vzestupu začala klesat.
Je ale jasné, že v totalitní zemi, jako je Čína, je prostě jakékoliv vládní opatření, včetně epidemiologického, mnohem snáze proveditelné než v demokracii...
Ano, to je pravda, ovšem stejně rychle a účinně se s epidemií vyrovnali i v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, Singapuru, Macau či Thajsku. Všude zvolili různé varianty stejného postupu, tj. karanténa, „sociální distance“, extrémní hygiena, desinfekce a trasování pomocí moderních technologií. Vojenskou terminologií tedy šlo o rychlou identifikaci zdroje nákazy pomocí „epidemiologické rozvědky“ s razantní akcí na její obklíčení a likvidací. Například v Thajsku mají vypracován systém rozdělení lidí do čtyř skupin dle různých barev podle toho, jak vzdáleně mohli přijít do styku s infekcí. Jiné účinné digitalizované postupy trasování v reálném čase, které jsou každému přístupné on-line, mají v Singapuru. Razantní reakce byla jistě dána zkušenostmi s epidemií koronaviru SARS z roku 2003, ale patrně zde hrají roli i mnohé další faktory. Například asijská úcta ke starším lidem a možná i taoistické kulturní povědomí, že nejlépe je řešit velké věci, dokud jsou malé.
Proč to tedy nefunguje v Evropě?
To je právě otázka. Jedna věc je jistá. Evropa si zpočátku nevšímala exponenciálního nárůstu případů infekce, a proto jí ujel vlak. A to nejen v Itálii, ale i v dalších státech, Německu, Francii, Španělsku či Švýcarsku. Zatímco v Číně vyhlásili po počátečních přešlapech úplnou karanténu pro 11 milionů obyvatel, s následnými dalšími provinčními karanténami pro stovky milionů lidí, Itálii to trvalo sedmnáct dní. A schengenskému prostoru ještě o mnoho déle. Už máme desítky tisíc nakažených, tisíce mrtvých, vše s denním 30% přírůstkem. Vir nakonec donutil změnit stanovisko i vedení EU a WHO, které apelovalo na otevřené hranice a nepotřebnost či neproveditelnost karantén. Čína a další asijské státy nám získaly dva měsíce času zkušeností s novým virem, ty jsme ale ignorovali.
