KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česká vláda musí uvést v život drastická klimatická opatření již dříve přijatá v rámci Evropské unie. Je čas říznout do živého. Bude to bolet. Občany. Kabinet. Ekonomiku. Bruselským byrokratům to bude jedno. A menšina lobbistů na tom královsky vydělá. Jak se to mohlo stát? Jak jsme to mohli nechat zajít tak daleko? Dá se to chápat? Ne, ale vysvětlit ano.
Na počátku je malá přesvědčená skupinka lidí, silně motivovaná prosadit svou ideologii. Ať proto, že ji fanaticky věří, nebo že chtějí co nejvíce vytěžit z uchopení moci, nebo obojí. Zpětně se pak všichni diví, jak mohli s tak hrozným programem zvítězit. Ale příčina je prostá: smečka vlků vždy udolá i velké stádo ovcí bez vůdce.
Autoritáři pracují se dvěma mocnými emocemi: strachem a nenávistí. Bát se zániku národa, hladu, nenávidět Židy, buržousty… nebo se děsit, že shoří planeta a ošklivit si „fosilní oligarchy“? Působí to stejně.
Neorganizované mase je napřed jejich učení z většiny jedno. Někteří se ale nechají zastrašit a umlčet, jiní jsou rádi, že nejsou sami subjektem ostrakizace, najdou se i takoví, kteří to postiženým přejí, nebo prostě „uvěří“.
Pokud ideologové nenarazí na silný vědomý odpor, společnost ovládnou. Zmocní se úřadů, médií, univerzit, ovládnou veřejnou debatu i instituce, odkloní finanční toky, podmaní si byznys a najednou mají takovou moc, že „odpor je marný“. Mnozí si přitom ani nepovšimnou, že jejich svoboda se stala pouhou iluzí. Jako ty žáby, které se uvaří v pomalu zahřívané vodě.
Nakonec dojde ke spektakulárnímu uchopení moci a začnou opravdu masové represe. Ale nedejme se mýlit, vývoj směr katastrofa bývá pozvolný.
Klimatisté neřekli hned, co bude důsledkem jejich činů, nezačali okamžitě skokově zdražovat pohonné hmoty, energie, vypínat elektrárny… To by jim mohla hrozit revoluce.
U Green Dealu trvalo přechodné období déle, a to deset let. To proto, že zelené autoritářství se musí prosazovat v prostředí demokracie.
Klimatisté postupovali „salámovou metodou“. Uděláme kousek, přijmeme závazné plány pro budoucnost, účinek již prosazených opatření odložíme, přistoupíme na dočasné výjimky… a tak pořád dokola. To vše, aby se zastřely konečné cíle a vlády nemusely po návratu z Bruselu čelit vzpouře občanů.
„Zlomovým bodem“ se stal rok 2018, kdy byl definitivně přijat Green Deal.
Tohle je opravdu důležité: všechny škodlivé zelené direktivy se přijímaly jakoby „pro futuro“. S tím, že dopadnou až na nějaký jiný kabinet. I tak je ale nepředstavitelné, že by Zelený úděl mohl projít na národní úrovni.
Dříve nebo později by bylo zřejmé, kam vše směřuje, vznikla by silná opozice a ti, kteří by se odvážili nutit lidem takto sebedestruktivní plán, by šli definitivně od válu.
V EU je to poněkud složitější. Nicméně platí, že jakmile jednou Brusel k něčemu zmocníte, pak už si těžko vezmete svou svobodu zpět. Byrokracie je velmi silná a navíc ovládá strategii „rozděl a panuj“, kdy jednotlivým vládám něco předhodí, aby zabránila sjednocení opozice.
Protože v podmínkách Unie nelze dost dobře provést v pravém slova smyslu puč, soustředili se klimatisté na získání potřebné „kritické hmoty“, takové masy zelených direktiv, že se společenství dostane za „horizont událostí“, odkud již není cesty zpět.
Oním „zlomovým bodem“ se stal rok 2018, kdy byl definitivně přijat Green Deal – do té doby se mu tak neříkalo a ono šílenství ani nemělo formální název, mluvilo se prostě o „válce s uhlíkem“.
Za Česko ho odmával Andrej Babiš a byl to poslední okamžik, kdy šlo užít veto. Ale ani Poláci či Maďaři neřekli „NE!“ (Ovšem vláda Práva a spravedlnosti si na rozdíl od nás vyjednala výjimky pro uhlí.).
Tlak je šílený. Příliš mnoho příliš mocných lidí má příliš mnoho politického i finančního kapitálu v Green Dealu. Proto je těžké ho porazit, i když každý vidí, že míří ke katastrofě.
Trvalo to deset let od energetických balíčků k Zelenému údělu. Dalších pět ke zpřísnění emisních cílů (Fit for 55) a rozšíření systému emisních povolenek úplně na vše, nejen na energetiku a průmysl (ETS II). To se stalo za našeho předsednictví.
Momentálně nejvíce rozčiluje občany zatížení paliv uhlíkovými odpustky, jež zdraží benzín a naftu o 2,60 Kč, později možná i o deset a více korun a zvýší náklady na vytápění. Také se zavřou uhelné elektrárny.
Toto vše je neodvratné. Česká vláda přijímá balík zákonů a novelizuje energetickou koncepci, aby splnila „domácí úkoly“. Dopady budou strašlivé.
Ale kdyby to neudělala, platili bychom astronomické pokuty a dopadly by na nás další sankce Evropské komise. Jiná věc je, že to dělá stranou pozornosti a bez větší veřejné debaty. Stejně jako nemluvila o přitvrzení klimatické politiky v roce 2023. Ani Babiš se nechlubil, jak nám zařídil Zelený úděl, když se vrátil z jednání Evropské rady.
Posledním, kdo Čechům férově řekl, co se děje, byl Mirek Topolánek.
Složité rozhodovací procedury vzdálené občanům umožňují poměrně snadno zamaskovat, co se ve skutečnosti přijalo a jak to jednou nevyhnutelně dopadne na lidi. To je cíl eurohujerů.
Nicméně národní vlády, které to myslí se svými občany dobře, by s nimi měly mluvit na rovinu. Protože pouze silná podpora a tlak z domova (tedy zdola) jim mohou pomoci zlomit kletbu Zeleného údělu v Bruselu.
Posledním, kdo Čechům férově řekl, co se děje, byl Mirek Topolánek. Nijak neskrýval rozhořčení z průběhu jednání o energetických balíčcích. Také jako jediný vyjednal výjimky, jež nám daly alespoň „oddechový čas“.
Zásadní bylo, že snižování emisí se nepočítá až po našem vstupu do EU, ale od hladiny roku 1990. My jsme největší pokrok učinili za prvních deset let, takže teď snadno plníme. Na rozdíl od Němců, kteří jsou tahouny zelené politiky.
Rovněž jsme vybojovali velké množství povolenek zdarma, takže minimálně dekádu byl náš průmysl a elektrárny docela v pohodě. Bohužel, žádný další premiér už na Topolánka nenavázal.
Nerozuměli tomu, báli se, nebo prostě jen pasivně přijali něco, o čem věděli, že dopadne na někoho jiného a nechtěli si v Bruselu „pálit prsty“? Takový ten přístup „díky za každé nové ráno“? Nebo že by už působil efekt „vařené žáby“?
