Smrt politického šéfa Hamásu ani vojevůdců Hizballáhu nic neřeší, válka v Gaze mrzne na mrtvém bodě

Zabití vůdce Hamásu Ismaíla Haníji v Teheránu přichází téměř deset měsíců poté, co toto teroristické hnutí ovládající Pásmo Gazy uskutečnilo v sobotu ráno 7. října svůj bestiální útok na Izrael.

Haníja byl v Teheránu – spolu s mnoha dalšími teroristy – na setkání se svými íránskými patrony u příležitosti inaugurace nového prezidenta Masúda Pezeškiana. Při ní na oslavu zvolení tohoto na íránské poměry umírněného reformisty účastníci ceremoniálu sborově skandovali „Smrt Izraeli“ a „Smrt Americe“. (Proč, když tito lidé veřejně deklamují, co si doopravdy myslí a chtějí, berou je ze západního světa vážně jenom Izraelci?)

Nový íránský prezident, který sice nekandidoval na platformě podpory terorismu, musel hned svůj první den ve funkci slíbit, že bude stát za Hizballáhem a dalšími, Íránem podporovanými teroristickými skupinami, které útočí na Izrael. 

Ačkoli se Izrael k zabití Ismáíla Haníji zatím oficiálně nevyjádřil, nikdo o jeho roli v atentátu nepochybuje. Premiér Netanjahu ve svém projevu k národu samotný útok nekomentoval, ale varoval před nadcházejícími náročnými dny a očekávanou odvetou ze strany Íránu.

Haníja nebyl Íránec a dokonce ani šiíta, ale atentát přímo v Teheránu, k tomu krátce po inauguraci nového prezidenta, je pro Írán nesmírně zahanbující. Zejména pro tajné služby, kterým se nepodařilo zachytit zpravodajské informace o propašování bomby do Haníjovy přísně střežené rezidence na severu Teheránu ani zabránit jejímu odpálení na dálku.

Je to další z rostoucí řady úspěšných izraelských „záseků“ důležitých hlav svých blízkovýchodních protivníků, usilujících o zničení židovského státu. 

Letos (na apríla) byli zlikvidováni dva vysocí důstojníci íránských revolučních gard na velvyslanectví Islámské republiky v Damašku. 

Další významným cílem „precizní útoku“ v baště Hizballáhu na jižním předměstí Bejrútu byl Fuád Šukr, armádní velitel této organizace – úder přišel jen pár hodin před eliminací Ismáíla Haníji v jeho teheránské rezidenci. 

A včera (1. srpna) dopoledne navíc Izrael oficiálně potvrdil i zabití Muhammada Dífa, šéfa vojenského křídla Hamásu, při útoku na Chán Júnis na jihu Pásma Gazy, k němuž došlo již před více než dvěma týdny – v sobotu 13. července.

Tyto akce demonstrují schopnost Izraele naplňovat svůj „slib“ vyslovený po loňských říjnových útocích Hamásu – tedy že si na své nepřátele „dříve či později došlápne“ kdekoli. Nebo minimálně v těch zemích, se kterými už si nemá jak víc zhoršit dosavadní vztahy – tedy typicky právě Írán, který podporuje – vyzbrojuje i vycvičuje – hnutí Hamás a Hizballáh.

Ostatně není to nic nového pod rozpáleným blízkovýchodním sluncem. Připomeňme zabití íránských vědců, pracujících na tajném programu jaderných zbraní, v čele s Mohsenem Fachrízádehem v roce 2020 (tehdejší akce provedená údajně pomocí „dálkově ovládaného kulometu“ ukrytého v zaparkovaném vozidle byla tak precizní, že zabila pouze onoho fyzika, ačkoli jeho manželka stála zrovna vedle něj). 

Nebo další akce jako zastřelení „dvojky“ Al-Káidy, Abu Muhammada Al-Masrího, přímo na ulici v Teheránu v listopadu téhož roku. „Odcizení“ tajného archivu v roce 2018, který poskytl nezvratné důkazy o dlouhých letech práce íránských vědců a techniků na vývoji jaderných zbraní, raketových hlavic a zbrojních zařízeních. 

Nebo kyberútok virem Stuxnet na jaderné zařízení v Natanzu, které nebylo připojené na internet; dronový útok na továrny na drony v loňském roce; zničení protivzdušné obrany kolem jaderných zařízení v dubnu letošního roku…

Podle vyjádření informovaných íránských představitelů pro The New York Times vydal íránský nejvyšší vůdce Ájatolláh Alí Chameneí – tentokrát značně otřesený – v odvetě za středeční atentát příkaz k přímému úderu na Izrael.

Írán údajně zvažuje další kombinovaný útok bezpilotních letounů a balistických střel na vojenské cíle v okolí Tel Avivu a Haify, a to v rámci koordinovaného úderu z Íránu a dalších míst, kde má své „proxy“ síly – což jsou dnes především Jemen, Sýrie a Irák.

Írán se během uplynulých deseti měsíců války v Gaze snaží udržovat choulostivou rovnováhu – vyvíjet neustálý tlak na Izrael a zvyšovat počty útoků svých proxy sil a spojenců v regionu, ale zároveň se vyhýbat vyvolání otevřené totální války mezi oběma zeměmi, protože v takové situaci by musel čelit hněvu Spojených států. 

V dubnu provedl Írán největší a nejotevřenější útok na Izrael za celá desetiletí vzájemného nepřátelství, když vypustil stovky raket a bezpilotních letounů v odvetě za izraelský útok na areál svého velvyslanectví v Damašku, při němž zahynulo několik íránských vojenských velitelů, majících za úkol ovládání teroristů a proxy sil v Sýrii. 

I tato demonstrace síly však byla „telegrafována“ s dostatečným předstihem – téměř všechny střely a drony byly Izraelem a jeho spojenci sestřeleny a způsobené škody byly minimální.

Írán bojuje proti Izraeli na několika frontách, včetně Hamásu v Gaze a Hizballáhu v Libanonu na severní hranici Izraele. Začátkem tohoto měsíce navíc izraelské stíhačky bombardovaly přístav v Jemenu kontrolovaný milicemi Hútíů v odvetě za dronový útok, který zasáhl Tel Aviv. 

K útokům na Izrael se příležitostně připojují také irácké šíitské milice napojené na Írán, ale ty jsou poměrně daleko, než aby mohly způsobit významnější škody, a jejich účast je tak spíše symbolická.

Obě strany mají kapacity udeřit způsobem, který by rozpoutal velkou regionální válku. Zatím ale vždy zvolily omezenější varianty, které jim umožnily prohlásit operaci za účinnou odvetu, aniž by vyvolala reakci neakceptovatelného rozsahu. Izraelský ministr obrany Yoav Gallant k tomu řekl: „Nechceme válku, ale připravujeme se na všechny možnosti.“

Ismáíl Haníja byl vrcholnou osobností řídící mezinárodní vztahy Hamásu a jednou z nejznámějších tváří skupiny. Ze své základny v katarském Dauhá pomáhal Hamásu vést jednání o podmínkách příměří v Gaze, ale zároveň pronášel plamenné projevy vysílané do celého arabského světa.

Je nepravděpodobné, že by jeho zabití tuto organizaci dlouhodobě destabilizovalo. Ta se, jak se již mnohokrát ukázalo, vždy z předchozích atentátů na své politické a vojenské vůdce vzpamatovala – Hamás již v minulosti podobným situacím čelil a vyšel z nich silnější. 

Dlouhý seznam vůdců Hamásu zabitých Izraelem zahrnuje Ahmeda Jásina, zakladatele a duchovního vůdce (2004); Saláha Šehadeho, zakladatele ozbrojeného křídla Hamásu (2002); Abdela Azíze Rantisiho, vysokého vůdce Hamásu v Gaze (2004) a vrchního velitele Ahmeda al-Džabarího (2012).

V širším měřítku ovšem nyní vedení Hamásu v Gaze i v zahraničí jasně vidí, jak daleko je Izrael ochoten zajít, aby splnil svůj slib zabít všechny, které považuje za odpovědné za útok ze 7. října.

Nejvyšší představitelé skupiny jsou v bezpečí pouze v tunelech pod Gazou. Nebo v zemích, s nimiž Izrael udržuje (ne)formální vztahy, které si nemůže dovolit ohrozit – jako je právě Katar, kde si Haníja lebedil v přepychu, zatímco pronášel projevy oslavující vraždění a vyjadřující povinnost palestinského lidu přinést jako oběti hory mrtvol žen a dětí, aby se náhodou nevypařil palestinský revoluční duch, za nějž se cítil zodpovědný.

Jako dokazuje tento proslov z 26. října 2003, tedy necelé tři týdny po útoku Hamásu na Izrael: „Jak jsem již řekl a opakuji to pokaždé – potřebujeme krev žen, dětí a starých lidí, aby v nás zažehla ducha revoluce, aby v nás probudila tvrdošíjnost a vzdor, aby nás posouvala vpřed...“

Reuters ho v nekrologu nazýval „umírněným“ a BBC jaksi „zapomněla“ zmínit životy, které měl na svědomí, nebo jeho ideologii, která implicitně počítala s genocidou... nehledě na jeho miliardové bohatství, nashromážděné údajně i díky kontrole nad distribucí humanitární pomoci... 

Ale nakonec měl Reuters možná pravdu – Haníja byl i přes toto všechno v Hamásu z těch umírněnějších… Coby šéf politického křídla Hamásu nebyl podle různých zdrojů o připravovaném útoku ze 7. října plně informován – ovšem bez váhání jej přijal „za svůj“ a blahořečil strategii Jahjá Sinvára, vůdce Hamásu v Gaze.

V roce 2021 se zdálo, že usmiřovací rozhovory mezi Hamásem a dalšími palestinskými frakcemi pokročily směrem k parlamentním a prezidentským volbám do palestinské samosprávy, prvním po 15 letech od krvavé roztržky o vládu nad palestinským územím. 

Nepopulární prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás však volby na poslední chvíli zrušil – patrně v tušení, že by je opět prohrál jako předtím v roce 2006. Vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár reagoval o několik dní později spektakulárním krveprolitím, když uprostřed napjaté situace mezi Izraelci a Palestinci v Jeruzalémě vypálil na město masivní salvu raket. V následném jedenáctidenním konfliktu zahynulo 242 Palestinců (a 12 lidí v Izraeli). 

Izraelské nálety způsobily takové škody, že izraelští představitelé věřili, že Sinvár „si dá pokoj“, navíc ho začali uplácet přednostním přístupem v jednání i ke katarským penězům a pracovními místy pro Gazany v Izraeli.