ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Podle izraelských vojenských představitelů bylo při sobotním útoku na Izrael vypáleno 36 střel s plochou dráhou letu a 110 balistických raket a vypuštěno 185 bezpilotních letounů. Většina pocházela přímo z Íránu, jen malou část z nich měly na svědomí íránské proxy síly z Iráku a Jemenu – což značí eskalaci přímého konfliktu mezi oběma zeměmi, které si většinu vzájemných úderů zatím vyměňovaly nepřímo.
Izraelskému letectvu se ve spolupráci s Jordánci, Američany, Francouzi a Saúdy podařilo většinu dronů, střel s plochou dráhou letu a dalších raket zničit ve vzduchu již mimo izraelský vzdušný prostor.
Největší nebezpečí představovaly balistické střely, které se z většiny podařilo zlikvidovat pomocí pokročilých střel Arrow 3 mimo zemskou atmosféru, avšak několik z nich proniklo protileteckou obranou a zasáhlo vojenskou leteckou základnu Nevatim v jižním Izraeli.
Podle izraelských zdrojů došlo k poškození infrastruktury na základně, ta však ale zůstává zcela provozuschopná.
Očekávané údery
Írán svůj nadcházející útok jasně signalizoval předem: v diplomatických kuloárech bylo západním spojencům Izraele sděleno, že Írán hodlá „přesně odměřeným“ způsobem reagovat na izraelský nálet na svůj konzulát v Damašku.
Diplomaté i analytici tak už předem odhadovali, že se Írán připravuje na demonstraci síly, která bude mít za cíl pokusit se odradit Izrael od jeho kampaně „lovu velitelů“ íránských Revolučních gard (kteří v okolních zemích organizují milice a teroristické buňky, jež útočí na Izrael a USA).
A také umožnit ajatolláhům v Teheránu „zachránit si tvář“ po izraelských náletech, avšak nevyvolat otevřenou válku s Izraelem ani USA, na kterou režim není připraven kvůli vzrůstající nestabilitě na domácí půdě.
Režimní insideři tvrdili západním médiím, že Írán s odpovědí vyčkává, aby „Izrael vyčerpal vytvořením psychologické nejistoty“. Reálně se však jednalo o poskytnutí času k organizaci obrany, aby se zabránilo vzniku takových škod, které by znamenaly další masivní eskalaci ze strany Izraele. Podobný scénář si hráči v trojúhelníku Írán (s jeho proxy silami v dalších zemích), USA a Izrael už letos vyzkoušeli.
Koncem ledna byli při útoku bezpilotního letounu na americké vojenské stanoviště Tower 22 v Jordánsku nedaleko syrských hranic zabiti tři příslušníci americké armády. Útok měly na svědomí irácké šíitské milice napojené na Írán.
Jednalo se o jeden z více než 160 obdobných útoků na americké cíle v Iráku a Sýrii od loňského 7. října, kdy Hamás zahájil nové kolo války s Izraelem. V reakci na to Spojené státy zasáhly 85 cílů íránských proxy sil, což podnítilo obavy z ještě širšího regionálního konfliktu na Blízkém východě.
Íránský útok na Izrael vypadá jako první kolo změny konfliktu v otevřenou válku, primárně jde však jen o „silácké gesto“.
Jenže právě skutečnost, že americké údery byly signalizovány předem a pozdrženy téměř o týden po incidentu v Jordánsku, poskytla Íránským revolučním gardám (IRGC) dostatek času na stažení personálu a části vybavení ze zóny ohrožené těmito údery.
Írán se následně kvůli obavám z americké reakce pustil do deeskalace napětí, Teheránem ovládané milice v Iráku vyhlásily jednostranné příměří a Revoluční gardy oficiálně ohlásily stahování svého personálu z regionu. Této projevené íránské slabosti se však pokusil využít Izrael, se kterým Írán už dekády vede stínovou válku.
Íránský útok na Izrael tak díky velkému množství použité munice na první pohled vypadá jako první kolo změny konfliktu na otevřenou válku. Ve skutečnosti se však jedná primárně o „silácké gesto“ – jednak směrem k Izraeli a Spojeným státům, ale zejména směrem k íránským proxy silám, před kterými Teherán jinak mohl ztratit tvář.
Útok byl kalibrován tak, aby na první pohled působil jako deklarace vůle konflikt vyeskalovat, ale ve skutečnosti byl zahájen až v momentě, kdy Izrael a jeho spojenci plně zmobilizovali obranu, a riziko velkých škod tak bylo poměrně malé.
Kdyby Íránci provedli stejný útok již 2. dubna, tedy den po bombardování konzulátu v Damašku a předtím, než by měl Izrael čas na přípravu, byly by dopady s největší pravděpodobností výrazně větší. Přesto použití balistických raket demonstrovalo připravenost Íránu způsobit značné škody, ke kterým by příště mohlo za jiných okolností při překvapivém útoku větším množstvím tohoto typu zbraní dojít.
Stínová válka
Írán a Izrael na sebe vzájemně útočí pravidelně – ale většinou bez toho, aby se k útokům otevřeně přihlásily, a v případě Íránu navíc zpravidla zprostředkovaně, čímž se obě strany vyhýbají eskalaci otevřené války. Za nekončících bojů mezi Izraelem a Íránem podporovanými skupinami jako je Hamás, Hizballáh a dalšími militantními islamisty, však stínová válka vstoupila do nové – a nebezpečnější – fáze.
Íránským cílem je stát se dominantní silou v regionu. Za tímto účelem se z něj snaží vypudit USA, které plní roli „bezpečnostního garanta“ arabských států, primárního soupeře šíitského Íránu v pokusu o ovládnutí islámského světa.
Boj s Izraelem je tedy jak praktickou součástí boje o dominanci v regionu, kde je nenávist k Izraeli tím jediným lákadlem, které může šíitský režim nabídnout většinovým sunnitům, ale také ideologickým požadavkem náboženských fanatiků, kteří ovládají íránský režim k čím dál větší nelibosti většiny obyčejných Íránců.
Íránská strategie spočívá ve vyzbrojování šíitských milic v okolních státech, zejména v Iráku, Sýrii, Libanonu a Jemenu, ale také sunnitských extremistů v Palestině, které do značné míry ovládá prostřednictvím svých Revolučních gard a využívá je k útokům na své nepřátele i k ovládnutí domácí politiky v těchto zemích.
Zatímco Hútijové v Jemenu jsou poměrně autonomní a jejich aktivitu Teherán ovlivňuje především pomocí objemu dodávek zbraní, nejcennější aktivum Íránu představuje libanonské hnutí Hizballáh – to je jeho naprosto ovládanou loutkou.
Teherán si „myje ruce“, kdykoliv se mu to hodí, aby se vyhnul následkům za útoky, které mají jeho proxy síly na svědomí.
Izrael však nehodlá na tuto hru přistoupit a zejména v Sýrii opakovaně útočí na dodávky íránských zbraní, ale čím dál otevřeněji také na velitele Revolučních gard, kteří mají operace íránských proxy sil na starosti. Tyto proxy síly pak na povel z Teheránu (jindy však samostatně) opakovaně útočí na Izrael a Spojené státy.
