ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Venezuela nyní prožívá jeden z nejnestoudnějších volebních podvodů v historii. Současný prezident Nicolás Maduro, všeobecně nenáviděný autokrat, podle všeho získal méně než polovinu hlasů než jeho protikandidát. Přesto se prohlásil vítězem voleb. Co bylo předtím a co bude dál?
V posledních několika letech země zažívá humanitární krizi na pozadí pravděpodobně nejhoršího hospodářského kolapsu na světě mimo aktivní válečnou zónu. Autokratické socialistické politiky způsobily v zemi hospodářskou krizi, která rozvrátila základní veřejné služby a přiměla téměř 8 milionů Venezuelanů, aby uprchli ze země, mnozí z nich do Kolumbie.
V říjnu se Caracas dohodl s hlavním proudem opozice podporované svobodným světem na zajištění svobodných a spravedlivých voleb výměnou za zmírnění sankcí ze strany Washingtonu. (Spojené státy však následně na Venezuelu sankce uvalily znovu, protože Madurův režim svou část dohody nedodržel.)
Před volbami se zhruba 75 % lidí v zemi důsledně hlásilo k požadavku politické změny a odchodu Madurovy vlády. Dříve roztříštěná opozice se prostřednictvím Jednotné demokratické platformy postavila za jediného kandidáta.
Tím se stal poměrně neznámý 74letý bývalý diplomat Edmundo González Urrutia poté, co režim na poslední chvílí zakázal účast ve volbách původní jednotné kandidátce opozice, akademičce Corině Yorisové. Ta byla navíc sama náhradní kandidátkou za Maríu Corinu Machadovou, které režim účast ve volbách taktéž zakázal, stejně jako desítkám dalších stran a politiků.
Loni v říjnu se totiž opozici podařilo do vlastních neformálních primárek zmobilizovat téměř 2,5 milionu voličů, ve kterých si za svou kandidátku vybrali právě Machadovou, která je více než dvacet let veřejnou zastánkyní změny režimu. To režim vyděsilo.
Následně se pomocí zákazu účasti ve volbách dohodnutým společným kandidátům snažil odvrátit jednoznačně hrozící porážku, způsobit nezájem opozičních voličů nebo vyvolat vnitřní půtky ohledně nominace nového kandidáta.
Nepomohlo mu ani řinčení zbraněmi se sousední Guayanou, jejíhož ropného bohatství by se venezuelský režim rád zmocnil. Navzdory jasně hrozící porážce však Maduro neměl v úmyslu nechat se odstavit od moci demokratickým způsobem.
Vláda měsíc před volbami zatkla 70 opozičních předáků a přikázala Národní volební radě (CNE), která volby organizuje a vyhlašuje jejich výsledky (a která je ovládaná chávisty, tedy vládními kádry), aby volby „jednoduše ukradla“. To však není technicky tak jednoduché jako prohlásit se vítězem voleb do státních médií, a proto ani více než týden od voleb CNE oficiální výsledky nezveřejnila.
Jak víme, že Maduro volby skutečně prohrál?
Zaprvé máme dostatek důkazů o tom, že Madurova vláda volby falšovala už v minulosti, zadruhé se organizátoři venezuelské demokratické opozice – což jsou tisíce lidí v zemi i mimo ni – přesně na tento scénář pečlivě připravovali, protože pokus o „ukradení voleb“ byl jednoduše očekávatelný.
Během kampaně byli Gonzálezovi příznivci a představitelé opozice fyzicky napadáni, zastrašováni a zatýkáni Národní gardou i ozbrojenými gangy placenými vládou. Ty vytvářely výhružné graffiti na kancelářích opoziční kampaně i na univerzitních budovách, rozhlasových stanicích, odborářských sálech i domech některých politiků nebo aktivistů.
Oficiální
média v drtivé většině podporovala vládu a očerňovala její
odpůrce, zatímco režim využíval ekonomického kolapsu, který
způsobil a prostřednictvím loajálních organizací, rozdával příděly potravin výměnou za účast na vládních
akcích apod.
Přestože vláda zhruba ve třetině případů zabránila odeslání výsledků k ověření, zkompilovaný vzorek ukázal drtivou převahu opozice.
Nicméně nezávislé průzkumy veřejného mínění v průběhu kampaně opakovaně ukazovaly, že González má drtivý náskok. Exit polly americké firmy Edison Research v den voleb odhady z průzkumů potvrzovaly; 65 % pro Gonzáleze, 31 % pro Madura, přičemž González vítězil mezi starými, mladými, muži, ženami, městskými, venkovskými i předměstskými voliči.
Iniciativa AltaVista, která sbírala údaje o hlasování, rovněž vypracovala odhad celostátního výsledku hlasování podle metodiky, kterou organizátoři předem zveřejnili prostřednictvím Open Science Foundation. V den voleb AltaVista získala výsledky z přibližně tisícovku volebních místností, vyfotografovala je, zanalyzovala a poté rozeslala výsledky do celého světa.
Po uzavření volebních místností vytiskne každé hlasovací zařízení součet hlasů, a dobrovolníci, kteří sledují hlasování jménem politických stran, mají ze zákona právo na jeho kopii. Pro odhad celkového počtu hlasů vytvořila výzkumná skupina AltaVista náhodný vzorek 1 500 hlasovacích zařízení po celé zemi, což je asi 5 % z celkového počtu. Vzorek byl sestaven tak, aby proporcionálně reprezentoval geografické a politické rozdělení země.
Zhruba ve třetině případů zabránila vláda prostřednictvím svých přívrženců, silových složek a najatých gangsterů zkopírování a odeslání výsledků, ale zkompilovaný vzorek i přesto ukázal drtivou převahu opozice: 66 % pro Gonzáleze a 31 % pro Madura. Režim navíc prohrál i ve volebních obvodech, které byly dlouhodobě jeho oporou.
Začátkem týdne pak opozice oznámila, že její tým obdržel výsledky hlasování z více než 70 % volebních okrsků v zemi s víceméně totožným výsledkem. AltaVista mezitím zveřejnila svá data včetně nezpracovaných vstupů z volebních místností, ze kterých se je podařilo získat.
Sousední latinskoamerické státy zveřejnily společné prohlášení zpochybňující oficiální výsledky, načež Maduro okamžitě vypověděl jejich diplomatické mise ze země.
Toto pečlivé shromažďování důkazů ostře kontrastuje s lajdáctvím režimu, který svůj podvod dosud nepodložil žádným výstupem. Dokonce si ani nedal práci s falšováním dat a prostě je odmítl zveřejnit. Místo toho Maduro přišel se směšnými tvrzeními o hacknutí volební rady Severní Makedonií, což přijde směšné i režimním kádrům.
Jiné autokratické vlády v Číně, na Kubě, v Íránu, Nikaragui a v Rusku samozřejmě Madurovo vítězství okamžitě uznaly; mezi vražednými a nekompetentními autokraty existuje podobná přitažlivost jako mezi lejny a mouchami.
Sousední latinskoamerické země, včetně Argentiny, Uruguaye a Kostariky, zveřejnily společné prohlášení, v němž zpochybnily oficiální výsledky, načež Maduro okamžitě vypověděl z Venezuely jejich diplomatické mise.
Ale toto náhlé a dramatické odhalení nepopularity režimu a jeho katastrofální neschopnosti konečně přimělo i silně levicové vlády v Kolumbii, Chile a Brazílii, aby nahlas zapochybovaly o režimní pohádce, což je zejména u brazilského prezidenta Silvy, kdysi velkého přítele a obdivovatele Huga Cháveze, symbolická otočka.
