ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | V Turecku se vládě sice po třech týdnech podařilo potlačit masivní protesty proti zatčení istanbulského starosty a řady místních představitelů, ale nespokojená veřejnost nachází nové formy protestu. Bezpečnostní složky na demonstranty používají vodní děla, gumové projektily i slzný plyn. Přes dva tisíce demonstrantů bylo zatčeno. Istanbulská prokuratura mezitím odmítla propustit zatčené politiky, kteří čelí vykonstruovaným obviněním ze zrady, korupce a spolupráce s teroristickými organizacemi. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan pak protestující veřejnost označuje za násilné povstání namířené proti islámu a státní moci, kterou sám uchvacuje způsobem, který lze po posledním vývoji označit za téměř plnohodnotné autoritářství. Erdoğan táhne Turecko směrem k ruskému scénáři. Nejvíce tím pak zklame generaci, kterou chtěl indoktrinovat svým plíživým islamismem.
Stovky tisíc Turků se v uplynulých týdnech pravidelně shromažďovaly ve městech po celé zemi na protest proti zatčení Ekrema Imamoglua, populárního starosty Istanbulu, který byl zadržen před měsícem při masivním zátahu na opozici.
Demonstrace probíhaly i v regionech, kde měl Erdoğan tradičně silnou podporu – včetně jeho rodného regionu u Černého moře, odkud ostatně pochází i rodina Ekrema Imamoglua.
Imamoglu byl převezen do rozlehlého vězeňského komplexu u Silivri na okraji Istanbulu, kde se připojil k tisícům dalších uvězněných odpůrců prezidenta Erdoğana. O několik hodin později byl oficiálně nominován jako kandidát opozice pro příští prezidentské volby, což byl také ostatně primární důvod, proč byl zatčen. Dovolil si být příliš populární – a to přehnal.
Kromě nasměrování Turecka na plně autokratický styl vlády protesty živí především obecná nespokojenost lidí se současnou situací, kdy ekonomicky negramotný Erdoğan přivedl svými zásahy do monetární politiky a nezřízenými státními výdaji zemi do situace s katastrofální inflací, jejíž meziroční míra na konci roku 2022 dosáhla přibližně 86 %. Letos se stále pohybuje kolem 40 %.
Rostoucí ceny vytlačují rodiny z center měst. Mladí absolventi vysokých škol mají problém najít práci ve zvoleném oboru a následky Erdoğanovy politiky znamenají, že vzdělání se nutně nepromítne do úspěchu. Vzdělaní lidé tak hromadně opouštějí zemi, protože současná vláda jim nedovolí mít ekonomickou budoucnost a ještě je hodlá v jejich chudobě společensky utlačovat.
Mladí protestující, které přímo na univerzitách zastrašuje policie se samopaly, což jsem na vlastní oči viděl u náměstí Beyazit, se tak kvůli represím snaží najít nové způsoby vyjádření protestu, aby potrestali aspoň podnikatele napojené na vládu – po celé zemi bojkotují kavárny, televizní kanály, výrobce aut a další podniky, které jsou vnímány jako vládní klienti.
Nemožnost zbavit se takové politiky následkem likvidace opozice je zejména pro kosmopolitní Turky na pobřeží poslední kapkou hořkého poháru, který jsou nuceni nedobrovolně pít. Zatčení Imamoglua je pro ně odebráním poslední možnosti rozhodovat jakožto občané o budoucnosti země.
„Nekalá“ konkurence
Imamoglu se stal prvním skutečným Erdoğanovým soupeřem za posledních dvacet let od jeho prvního šokujícího vítězství v Istanbulu v roce 2019. Od té doby využil své pozice v čele této šestnáctimilionové megapole k tomu, aby se prosadil na celostátní scéně; před zatčením objížděl celou zemi, aby promlouval na shromážděních stejně bombastickým a jízlivým stylem, jakým si popularitu dříve získal sám Erdoğan.
Tyto cesty po Turecku rámovaly jeho kampaň za prezidentskou nominací; příští volby jsou sice naplánovány až na rok 2028, ale teoreticky mohou být vypsány i dříve. Erdoğan se popularity Imamoglua bojí, protože zná velmi dobře schéma, podle kterého Imamoglu postupuje.
To schéma totiž prvně použil on sám, kdy se dostal do celostátního povědomí jako starosta Istanbulu v 90. letech, kdy Turecko ještě ovládaly sekulární republikánské kádry se silnou podporou armády. Erdoğan působil v tomto prostředí jako islamistický rebel a byl uvězněn a zbaven své funkce poté, co na politickém shromáždění recitoval báseň.
Dotyčná báseň z pera tureckého nacionalistického básníka Ziyi Gokalpa označovala minarety za kopí a přirovnávala mešity ke kasárnám – což v tehdejším politickém prostředí, kdy se sekulární elity spolu s armádou v ataturkovské tradici zuby nehty bránily zpátečnickým tendencím politiků Erdoğanova typu, vyneslo Erdoğanovi trest odnětí svobody za podněcování k násilí a náboženské nenávisti.
Dvacet let Erdoğanovy vlády však z Turecka udělalo zemi, kde jsou podobné nábožensko-politické proklamace dennodenní realitou. To však předbíháme.
Uvěznění z Erdoğana udělalo hvězdu mezinárodního hnutí za svobodu projevu, bila se za něj například i Amnesty International. Do čtyř let po propuštění se stal premiérem země – a od té doby se nikdy nevzdal moci.
Dnes je to on, kdo za svobodu projevu zavírá tisíce lidí do žalářů, vůbec nejradši novináře a opozici, zvláště když tito upozorňují na gigantickou korupci jeho vlády, která si vyžádala desítky tisíc mrtvých jen při posledním zemětřesení před dvěma lety (straničtí aparátčíci certifikovali za úplatu budovy, které neměly zabudovány zákonná bezpečnostní opatření) nebo když projevují opačné politické názory.
Připomeňme, že se opakovaně objevovaly důkazy naprosto šíleného rozkrádání jeho nejbližších spolupracovníků, včetně Erdoğana samotného, který na nahrávce instruuje svého syna, aby z domu vyklidil miliony eur v nakradené hotovosti. Potrestáni byli pouze novináři, kteří si dovolili kauzu zveřejnit.
Erdoğan se tak dnes může bát, že se historie opakuje. Turecký prezident byl a je stále populární, zejména mezi nevzdělanými věřícími venkovany. Dnes tedy v podstatě jen mezi nimi. K jejich radosti za dobu své vlády smetl mnohá sekularistická dogmata. Jenže místo nich postupně nainstaloval vlastní represivní aparát.
V posledním desetiletí se ústup od demokracie zrychlil: Erdoğan dostal pod svou kontrolu v podstatě všechny státní instituce, bezpečnostní složky a téměř všechna média – a všechny je využil k tomu, aby stále vítězil u volebních uren, přičemž aktivně likvidoval svoji konkurenci.
Celou tu dobu také mluvil o výchově „zbožné generace“ Turků a za tímto účelem rozšířil výuku náboženství ve školách, aby jeho neo-osmanský politický projekt přetrval i po konci jeho éry.
Nyní se však právě tato generace mobilizuje proti němu – protesty táhnou zejména mladší lidé, kteří se děsí islamistické autokracie, protože z internetu znají možnosti ještě pořád svobodného, demokratičtějšího a méně zkorumpovaného Západu (byť ten aktuálně také není na ideální trajektorii).
