Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan patří mezi významné politické hráče dnešního světa, a to hned z několika důvodů.
Za prvé proto, že stojí v čele velké ambiciózní země (počet obyvatel se blíží devadesáti milionům, což Turecko řadí mezi dvacet nejlidnatějších států na planetě), za druhé pro svoji (už zase) rostoucí ekonomiku, silnou armádu (navíc členský stát NATO) a touhu být hegemonem přinejmenším ve východním Středomoří a na Blízkém a možná i Středním východě.
Pokud jde o domácí politiku, prezident svým autoritářským způsobem vlády v řadě ohledů navazuje na dlouhou „tureckou tradici“, počínaje osmanským sultanátem až po moderní sekulární „kemalovskou“ republiku.
Ještě než se budeme věnovat jemu, si proto připomeňme, alespoň ve stručnosti, dějiny jeho země; s jejich znalostí je totiž způsob, jakým Erdoğan vládne, mnohem pochopitelnější.
Turci a/versus Evropa
Turecko, někdejší Osmanská říše, ovlivňovalo dějiny Evropy takřka „odnepaměti“. V každém případě tomu tak bylo od časů vlády sultána Murada I. (1362–1389), kdy začala expanze Turků na Balkán. Jejím prvním vrcholem bylo dobytí hlavního města Byzantské (někdejší Východořímské) říše, Konstantinopole, v době panování Mehmeda II. v roce 1453.
Na počátku 16. století došlo k rozšíření osmanského panství i do severní Afriky (dnešní Egypt a Alžírsko) a k ovládnutí Rudého moře na úkor „synů Lusitánie“, tj. Portugalců. S habsburským Španělskem, s Janovskou republikou a s republikou svatého Marka, nemluvě o vládcích dnešního chorvatského Dubrovníku, pak Turci vedli zápas i o (zejména východní) Středomoří, kde jejich expanze fakticky skončila až porážkou v námořní bitvě u Lepanta na podzim 1571.
Osmanská říše se „tlačila“ rovněž do kontinentální Evropy. Dál a dál pronikali turečtí nájezdníci na Balkán a v letech 1529 a 1683 obléhali dokonce hlavní město habsburské říše Vídeň.
Od 17. do konce 19. století navíc vedli Osmané takřka „nekonečné“ války s Ruskem, které usilovalo jednak o expanzi na Balkáně, jednak o ovládnutí neuralgického bodu východního Středomoří, tj. úžin, Bosporu a Dardanel.
Současně musela Osmanská říše čelit tlaku západních velmocí, Velké Británie, Francie a na konci 19. a na počátku 20. století i císařského Německa, které využívaly její slabosti k prosazování svých ekonomických a politických zájmů.
Moderní Turecko
Zaostávání a zjevný úpadek kdysi silné, expanzivní říše a těžké degenerativní rysy, jakými byly hamidovské (podle sultána Abdülhamida II.) masakry (například tzv. „arménské řeže“) vedly logicky k revoltě liberálně, ale i nacionálně zaměřeného mladotureckého hnutí či, chcete-li, tzv. „mladotureckých pašů“.
Jeho protagonisty byli Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša, kteří ale ve finále přivedli zemi do první světové války, jež nakonec vedla k její zkáze.
Říše za války přišla o většinu svých držav (nejen těch evropských), po jejím skončení navíc republikánské jednotky v čele s národním hrdinou, generálem Mustafou Kemalem Pašou (budoucím prezidentem Atatürkem; viz dále) svrhly ztrouchnivělý, kolabující sultanát a vytvořily na jeho troskách novou sekulární moderní republiku.
Rozsah, v jakém Atatürk během dvou desetiletí zmodernizoval Turecko, byl takřka neuvěřitelný.

Americký novinář John Gunther o něm v knížce, z níž jsem citoval už v Atatürkově portrétu pro INFO.CZ, výstižně napsal: „Jeho reformy byly tak drastické, a tak rozsáhlé, že v oboru kulturním a sociálním aspoň už zbývá velmi málo. Zrušil fez, z mešit udělal sýpky, do jazyka uvedl latinskou abecedu. Ukončil mnohoženství, vyhlásil nové zákoníky... Nařídil desinfekci všech budov v Istanbulu, přijal gregoriánský kalendář a metrickou soustavu a provedl první sčítání v turecké historii. Zrušil politické svátky až na tři, zavedl tělesná cvičení u těch, kdo hodlají uzavřít sňatek, a vystavěl nové hlavní město Ankaru v anatolské vysočině... Většinu obchodní činnosti omezil na turecké příslušníky a turecké firmy, zrušil magické knihy a dal každému Turkovi aspoň nové jméno. Provedl emancipaci žen (celkem), zbavil kněžstvo vážnosti a dozíral na napsání nových dějin světa, jimiž by bylo dokázáno, že Turecko je pramenem veškeré civilisace…“