KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Když nevíš, jak dál, zjednoduš hru. Tím se nejspíš řídil premiér Petr Fiala, když se, velmi neobratně, zbavil Ivana Bartoše – a velmi pravděpodobně celé Pirátské strany. Nicméně až se usadí prach, pomine chaos a křik, výsledkem bude jednodušší politická šachovnice. Otázkou je, zda nakonec předseda vlády získá kýženou materiální výhodu, tedy tah navíc.
Po pravdě řečeno, vyhazov ministra pro místní rozvoj přichází pozdě. Na druhé straně se potvrzuje, že Petr Fiala je mužem, který „má štěstí“ a proplouvá politikou zdánlivě bez námahy.
Když už se zdá, že je v koncích, padne mu dobrá karta. Jako i v tomto případě. Už to vypadalo, že promeškal vhodnou příležitost zbavit se pirátské zátěže, když mu sám Ivan Bartoš s celou svou stranou nabídli šanci na reparát.
Je Petr Fiala silný vůdce?
Že je digitalizace stavebního řízení kolosální průšvih, který přímo volá po odchodu odpovědného ministra, se ví delší dobu. Už se zdálo, že Fiala přesto Bartoše ponechá ve vládě.
Pak ale přišel masakr Pirátů v krajských volbách a rezignace předsedy, který tak do značné míry přestal být „chráněnou osobou“. Navíc si pak ještě začal diktovat podmínky. A najednou se premiér, obvykle akademický, rozhodl ukázat svaly.
Tento „radikální“ průběh však nesvědčí o Fialových výrazných vůdcovských schopnostech. Ústava předpokládá, že v čele vlády vždy stane silná osobnost, která unese odpovědnost za celý kabinet.
Proto do ní „otcové zakladatelé“ vložili „kancléřský princip“, který mimo jiné znamená, že hlava exekutivy má výlučnou pravomoc rozhodovat o odvolání ministrů. Učinili tak i s vědomím, že v poměrném systému budou vznikat vícečlenné koalice.
Po celou dobu existence se tak premiéři potýkají s dilematem, jak se zbavit špatně fungujícího člena vlády, který není z jejich partaje. Na jedné straně se dle článku 74 nemusejí na nikoho ohlížet (a prezident je povinen jejich návrhu vyhovět), na straně druhé tím mohou zapříčinit pád kabinetu.
To když se s tím dotyčný partner nesmíří, vypoví koaliční smlouvu, čímž padne vládní většina. Poté se ještě hlasuje spolu s opozicí o vyslovení nedůvěry vládě.
Čeho se Fiala bojí?
Už z výčtu těchto kroků je však jasné, že ani v křehkých vládách není pozice jejího předsedy úplně slabá. Vláda totiž automaticky nepadá jen proto, že ji někdo opustí. Je třeba jí aktivně vyjádřit nedůvěru, což nemusí být vůbec snadné.
Například pokud je váš étos postaven na zadržování Babiše, obtížně vysvětlíte, že mu umožníte dostat se dříve k moci. Především ale mají Piráti tu „smůlu“, že i bez nich má koalice ve Sněmovně většinu 104 hlasů. Právě na tuto okolnost mnozí upozorňovali a divili se, čeho se vlastně Fiala bojí. Pirátů se mohl zbavit kdykoli.
Avšak i bez ohledu na tuto okolnost je třeba zopakovat, že premiér by měl mít daleko více odvahy a státnické ráznosti. A měl by trvat na odchodu špatného ministra i za situace, kdy tím riskuje ztrátu většiny. Ústava stojí samozřejmě mnohem výše než politická dohoda. Zodpovědný za kabinet je jen a jen premiér, nikoli šéfové koaličních stran.
