Že současná koronavirová krize testuje možnosti různých regionálních uskupení, není nic objevného. Ostatně i v Evropské unii se rozjíždí debata, nakolik jako instituce zaspala a nakolik mohla udělat více. Problémy se nevyhýbají ani Eurasijské unii, respektive vztahu mezi Ruskem a Běloruskem. Zatímco obvyklé spory na konci roku ohledně cen zemního plynu jsou už standardní kratochvílí, koronavirové spory jsou přeci jen vybočením.
Obě země zaujaly k řešení problému nového koronaviru do značné míry odlišné strategie. Zatímco Rusko šlo cestou podobnou, jako jiné evropské země, tedy karantény či uzavírání hranic, běloruský prezident se dlouhou dobu tvářil, že v Bělorusku problém neexistuje. Fotbalová liga se hrála ještě poté, co v ostatních zemích dávno utichly veškeré sportovní aktivity. Vrcholem okázalého běloruského ignorování koronaviru pak byla přehlídka u příležitosti Dne vítězství, kde pochodovaly tisíce vojáků.
Přehlídka měla i rozměr mezinárodní, protože šlo o zjevnou snahu Rusku a jeho prezidentovi ukázat, že Bělorusko na rozdíl od Ruska pandemii zvládá, a to bez brutálních opatření spojených s karanténou. Lukašenko tak demonstroval svoji nebojácnost vojenskou přehlídkou. Rusko se oproti němu „zmohlo“ pouze na leteckou část přehlídky, spojenou s rozháněním mraků za 450 milionů rublů. Vzhledem k tomu, že ji z ulice nemohl kvůli karanténě téměř nikdo sledovat, to vyznělo zvláštně.
Není zrovna tajemstvím, že se Alexandr Lukašenko s Vladimirem Putinem osobně příliš nemusí. A není to jen tím, že spolu soupeří o to, kdo je lepší hokejista. Lukašenko tak staví svoji reakci na pandemii do protikladu k ruskému prezidentovi. Zatímco Lukašenko přihlíží přehlídkám či zapaluje svíčky v chrámech, Putin je zavřený v izolaci a komunikuje jen prostřednictvím přenosové techniky.
Běloruský prezident se nijak nezdráhá kritizovat svého spojence a sponzora i co se týče reakcí na onemocnění. Bělorusko si hned na počátku ruských opatření stěžovalo na to, že bylo jednou z prvních zemí, kterým Rusko hranice v březnu zavřelo. Podle Lukašenka tak popřelo samotný význam integračních snah, kdy země s problémy, tedy Rusko, zavřelo hranice zemi, která problémy neměla. Kritice neušly v dubnu ani ruské testy na koronavirus, které jsou podle Lukašenka pro kočku. Neopomněl připomenout to, že se Vladimir Putin pohyboval po nemocnici, kde následně hlavní lékař oznámil, že je nakažený koronavirem. I v tomto případě nešlo o nic jiného, než o snahu popíchnout ruského prezidenta, respektive ukázat Bělorusům na ruské nedostatky a tím zdůraznit svoje přednosti.
Právě u prezentace zvládání pandemie ale běloruský prezident naráží na ruskou propagandistickou mašinerii. To bylo také 6. května důvodem pro odebrání akreditace štábu televizní stanice Prvního kanálu. Ten se přitom nevěnoval ničemu jinému, než reportáži o růstu nových náhrobků s podezřele stejným datem úmrtí a o pochybnostech běžných Bělorusů o oficiálních vládních statistikách. Běloruské úřady obvinily pracovníky stanice z šíření „fake news“ a odebraly jim akreditaci. Vše ještě doprovodily běloruské sdělovací prostředky kampaní označující štáb za lháře, podvodníky, píšící na objednávku „jistých kruhů v Kremlu“ i dalšími nelichotivými charakteristikami. Pozadu pak nezůstal ani sám prezident, který přidal již tradiční poznámku, ať se Rusko a První kanál raději starají o to, co se jim děje doma.
Paradoxně se tak stalo ve chvíli, kdy u kanálu, který proslul již legendárním vymyšleným příběhem o ukřižovaném chlapci na Donbasu, šlo ze všeho nejspíše o pravdivé zprávy. Na druhou stranu, reportáže nebyly ani zdaleka ojedinělé a jen stěží byly projevem svobodné novinářské zvídavosti ze strany ruského státního kanálu. Podobně jako v Bělorusku, i v Rusku běží na plné obrátky kampaň líčící zvláště ty země, které měly jiný přístup než Rusko, jako nezodpovědné hazardéry stojící na hraně katastrofy. Bělorusko se tak nabízelo, ale pozadu nezůstává ani kritika Švédska.
Může se to zdát jako paradox. Bělorusko je na finanční podpoře ze strany Ruska závislé, bez jeho podpory by Lukašenkův režim jen stěží přežíval. Bělorusko stále nakupuje se slevou ropu či zemní plyn, v současné době žádá o zmírnění podmínek úvěru pro výstavbu jaderné elektrárny Astravec. Lukašenko přitom využívá každou příležitost k tomu, aby Rusko a jeho prezidenta kritizoval. Trochu to připomíná konec devadesátých let a začátek nového tisíciletí, kdy Lukašenko jezdil do Moskvy za svým přítelem moskevským starostou Jurijem Lužkovem vykládat o běloruském hospodářském zázraku, ze kterého by se měli Rusové poučit, a zároveň dostával dotace v podobě levného plynu či bezcelní ropy. Na druhou stranu Lukašenko velmi dobře ví, že jeho pád by byl pro Moskvu těžkou reputační prohrou a využívá toho ve svůj prospěch. Z obou stran tak létají urážky a hrozby, které ale nedochází naplnění a situace se vždy vrátí k výchozímu stavu „pokračující integrace“.
V situaci s koronavirem se nicméně setkaly dvě země, jejichž vedení se snaží lakovat situaci na růžovo, často tím, že ukazuje na peripetie jinde. Ukazuje se tak, že když nastanou opravdu problémy, jejich bratrství má povážlivé limity. Problém tak neleží v samotné situaci, ale v podobě integrace. I proto je pravděpodobné, že přijdou další, podobně ostré spory.
