Zkušenost s diverzitou pomáhá v adaptaci na nové prostředí, říkají Claudia Viohl a Catrina Gemmerich

Členové nejvyšších pater firemních managementů málokdy mívají během prázdninových měsíců možnost delšího oddechu. Jak ale v závěrečném dílu podcastu WLBB natáčeném na sklonku července připouští Claudia Viohl, léto bývá obdobím, kdy je příležitost zamyslet se nad tématy strategické povahy a vůbec zadívat se za nejbližší horizont. To se dobře snoubí s náplní podcastu WLBB, jíž je pohled za hranice.

K tomu mají obě dámy mnoho co říci. Catrina žije v Mnichově a pracuje v tamní pobočce VIG Re, avšak zhruba každých šest týdnů zamíří do Prahy, kde konzultuje byznys se zdejším týmem VIG Re složeným z 25 národností. V mezinárodním prostředí se cítí zcela přirozeně. „Asi to patří k mé povaze a provází mě to v podstatě celý život. Narodila jsem se v Itálii, studovala v Nizozemsku, nějakou dobu žila ve Velké Británii a pak se přestěhovala do Mnichova. A teď mám to štěstí, že pracuji v mezinárodní firmě, která má sídlo v Praze, ale působí i v Paříži a v Mnichově, přičemž patří do skupiny, která má centrum a sídlo v Rakousku. Je to úžasné.“

Claudia Viohl patří mezi nejvlivnější zahraniční CEOs v Praze. Podle jejích slov není možné jako CEO mnoho prosadit, pokud se daný manažer nepřestěhuje do země, kde má svou funkci vykonávat. „Když jsem před třemi a půl lety nastupovala do funkce, rozhodla jsem se, že se opravdu se vším, co mám, přesunu do České republiky. Protože jsem přesvědčena, že pokud chcete, aby vaše působení v roli CEO mělo skutečně dopad, musíte pochopit prostředí, v němž pracujete. Vytvořila jsem si tu svou domovskou základnu, žiji, pracuji a jsem usazena zde. Jazyk sice zůstává výzvou, ale pracuji na tom.“

Jak Claudia připomíná, v tuzemské E.ON pracují tři tisíce lidí a ona je jedinou Němkou. Proto by považovala za projev despektu vůči zaměstnancům, pokud by se nesnažila adaptovat na místní poměry a porozumět místnímu životu. Podle jejích slov by to bránilo efektivnímu vedení lidí a nakonec i naplňování strategických a obchodních cílů celé společnosti.

Z pohledu Catriny je taková snaha přirozenou součástí působení v mezinárodním prostředí a sama si toto poznávání jinakosti užívá. „Nejspíš je to součástí mé DNA. Prostě to miluju. A souvisí to i s empatií, s tím, že člověk je citlivý na to, s kým a jak komunikuje. Ale samozřejmě vždycky, když přijde skupina lidí z určité země, přemýšlíte, zda je třeba mít na paměti nějaká specifika. Jako tým to pak musíme nějak začlenit. Ale myslím, že v tom je jistá krása a také podstata působení v mezinárodním prostředí.“

Claudia připouští, že je možné si schopnost adaptace postupem času osvojit. Mnohem lepší startovní pozici však má ten, kdo kariérně vyrůstal v mezinárodním prostředí. „Když strávíte 40 let v jednom prostředí, vytvoříte si jistou představu o světě a je mnohem těžší pochopit, že na světě jsou i jiní lidé. Pokud jste vyrostli v mezinárodním prostředí, stěhovali jste se z jedné země do druhé, nejspíš jste také pracovali v různorodých týmech. Je pak mnohem snazší přizpůsobit se a vyrovnat se s novým prostředím. Asi je možné si tuto dovednost adaptace časem osvojit, ale budete potřebovat hodně času.“

S ženským leadershipem se pojí několik specifických témat. Jedním z nich je otázka zodpovědnosti. V tomto případě však nejde čistě o zodpovědnost za byznys, která přirozeně vyplývá z vysoké pozice, ale spíše o zodpovědnost v širším slova smyslu za cosi jako „ženskou misi“, což je břemeno, které si řada manažerek nese, ať více či méně vědomě. Jednoduše se tento fenomén dá shrnout do úvahy: „Jsem první ženská CEO v historii firmy. Když to nezvládnu, ztížím ostatním ženám cestu do vysokých pozic“.

Jelikož v čele společností dosud stojí více mužských než ženských CEOs, je podle Claudie na toto téma stále upřena jistá pozornost, zejména se pak téma ženského leadershipu a diverzity dostává na pořad dne vždy, pokud žena ve své vůdčí roli selže. Nic ve statistikách však podle ní nenasvědčuje tomu, že by žena vedoucí roli nezvládla častěji než muž. Nabízí proto trochu jiný pohled. 

„Samozřejmě jsme v roli jistých vzorů a je spousta mladých žen, které nás se zájmem sledují a chtěly by jít v našich stopách. Kdykoli mluvím s mladšími dámami, říkám jim, ať vyslechnou svůj vnitřní hlas. Nedělejte to, co vám říkají ostatní, že máte dělat. Nejdříve si udělejte jakousi sebereflexi, co opravdu chcete, ne co vám říkají ostatní, že chcete. Nemusíte být top manažerka, pokud nechcete. Jde o to být sebevědomá, přemýšlet o tom, co chcete, a pak si za tím jít,“ říká Claudia a dodává, že za nejméně prospěšnou považuje situaci, kdy se mezi ženami v týmu rozhoří konkurenční boj.

Catrina navazuje s tím, že pro ni je takové uvažování cizí. Místo projekcí do budoucna „co se stane, když neuspěji“, volí spíše pohled do minulosti. 

„Raději se podívám na to, jak si stojím a čeho jsem dosáhla. Vidím, že je to skvělé a dá se na tom stavět. Ráda do věcí vnáším kladné emoce. Jistě, všechno se může pokazit, ale raději bych se soustředila na pozitivní stránku věci a ne tolik na, řekněme, potenciální rizika, která jsou s tím spojena, což je zajímavé, protože fungování zajišťoven stojí právě na řízení rizik, ale z osobního pohledu je to vlastně trochu jiné. Chtěla bych povzbudit každou mladou ženu, ale i každého mladého muže, aby se zamysleli nad tím, co je baví a přináší radost a uspokojení.“

Pozice obou dam a jejich působení v nich byly v obou případech vedle běžné manažerské správy spojené též se závazkem odpovědnosti za průlomové projekty. V případě Claudie to je proměna celého energetického sektoru, v případě Catriny vybudování německé divize VIG Re prakticky od nuly. Byly tyto zásadní projekty tím, kvůli čemu své pozice přijaly? A jaký vztah obecně mají k podobně velkým úkolům?

Catrina má výzvy ráda a nevyhýbá se jim. Poslední rok a půl, který byl spojený s budováním mnichovské kanceláře a tamního týmu, byl velmi intenzivní. „Projekt ještě není hotov, ale první fáze byla velmi úspěšná. Jsem velmi hrdá na to, co jsme od té doby vytvořili, ale jsem také ráda, že to nyní mohu posunout dál a vnést do procesu více stability, odolnosti, ale také zrychlení.“ 

V prostředí zajišťoven podle ní o nové výzvy není nouze z povahy věci. „Krása práce v zajišťovnictví spočívá v tom, že prostředí kolem nás se neustále mění, a zejména posledních pět, šest let vidíme nová rizika. Takže to v podstatě vždy představuje nové výzvy a příležitosti, protože v konečném důsledku je naší úlohou zvyšovat odolnost společnosti,“ vysvětluje manažerka VIG Re.

Claudia je manažerkou v odvětví energetiky, které prochází jednou z největších transformací v celých svých dějinách. Vedle úloh spojených s rolí výkonné šéfky v cizí zemi se tak od Claudie očekává také adekvátní strategie do těchto rozbouřených vod. 

„Mám ráda výzvy a věřím, že je lepší změny řídit než být řízena změnami. Ráda přebírám aktivitu. Rozhodně jsem si řekla o širší mandát, o větší zodpovědnost. Ale když jsem před třemi a půl lety přicházela, měli jsme v Evropě největší energetickou krizi v historii. Takže jistě by se našlo vhodnější období, kdy přistát jako nově jmenovaný generální ředitel v nové zemi,“ říká. 

Dodává však, že zároveň šlo o vítanou příležitost důkladně se seznámit s chodem firmy, celým odvětvím a jeho propojením s ostatními částmi ekonomiky.

Obě dámy zodpovídají za náročnou agendu a početné týmy lidí a jejich výsledky. Vedle těchto závazků mají přirozeně též pravomoci. Catrina i Claudia však odmítají, že by se vnímaly jako mocné manažerky, nicméně obě cítí, že mají moc či sílu prosazovat věci. „Cítím, že mám zodpovědnost a zároveň samozřejmě i jistou moc, ale musím pečlivě zvažovat, jak ji využívat a uplatňovat,“ říká Catrina.

Šéfka E.ON to vidí podobně. „Uvědomuji si, že mám moc v tom smyslu, že jsem generální ředitelka. Mohu rozhodovat, lidé mě v mnoha ohledech následují a poslouchají, co říkám. Otázkou je, nakolik tuto moc využívám správně v každé vteřině každodenního života. Někdy je to zodpovědnost, někdy to může být i břemeno a jindy se zase jako generální ředitelka ani necítím. Lidé mě však stále vnímají jako CEO, takže se mnou jednají s hlubokým respektem. Někdy je to přehnané a uvítala bych, kdyby byli otevřenější,“ uzavírá Claudia.