Když pracujete s lidmi, rutina nehrozí, říkají Monika Balcerzak a Valentina Stranieri

Profesní cesta se vždy do určité míry kryje či naopak míjí s původními studentskými představami. V případě účastnic debaty tomu nebylo jinak. Představy Moniky Balcerzak se naplnily tak napůl. Pojišťovnictví ji lákalo vždy, ovšem účetnictví nikoli. 

„Tuto výzvu jsem přijala před dvěma lety, když jsem přijela do Prahy. Potřebovala jsem něco nového, ale nechtěla začínat od nuly. VIG Re mi dala šanci pozměnit obor a zabývat se účetnictvím. Tak jsem toho využila,“ vysvětluje na úvod. 

Ačkoli lidé obvykle účetnictví považují spíše za nudné povolání, podle Moniky Balcerzak je to věc perspektivy. „Vždy najdete něco zajímavého. Mám ráda změny a jejich zpracovávání, takže pro mě to nikdy není nuda.“

Valentina Stranieri se v mládí určitě neviděla v personálním oddělení. Zajímalo ji bankovnictví, konkrétně to zaměřené na firemní klientelu. Proto si také vybrala UniCredit a zamířila právě do oddělení korporátního bankovnictví. 

„Po roce mi zavolali z personálního, aby mi nabídli praxi v HR, a já odmítla. Pak jsem pochopila, že to nebyla ani tak nabídka jako spíše pobídka. Viděli ve mně nejspíš určitý potenciál pro tuto práci. A jelikož ze 17 let v UniCreditu jsem 16 let strávila v HR, asi měli pravdu. Ostatně bavilo mě to hned od začátku,“ rekapituluje.

Na vysokých postech, které obě účastnice diskuze zastávají, podle nich rutina nehrozí. Především proto, že práce postavená na komunikaci s lidmi přináší každý den něco nového. 

Monika Balcerzak tvrdí, že užívat si pracovní den je pro ni zcela klíčové. „Pokud vás baví to, co děláte, nepřipadá vám to tak těžké,“ předkládá svůj recept. Tento pro někoho možná příliš idealistický pohled na věc opírá o předchozí negativní zkušenost, k níž vedl právě opačný přístup. 

„Dříve jsem stále řešila, zda pro mě bude příležitost dobrá, nebo ne. Vždycky jsem nad tím hodně přemýšlela a vytvářela různé scénáře. Došlo to tak daleko, že jsem vyhořela. Pak se mi podařilo překročit jistou vnitřní hranici a přestala jsem se bát. A to změnilo perspektivu, jak se na věci dívám teď. Nyní až zpětně analyzuji, jestli pro mě něco je dobré, nebo není,“ říká a dodává, že výsledkem této proměny byla změna zaměstnavatele a přesun do Prahy.

Naproti tomu cesta Valentiny Stranieri do Prahy pro italskou manažerku nepředstavovala takový milník. Už předtím se za prací často přesouvala, byť uvnitř italských hranic. „V určitém okamžiku jsem začala pociťovat potřebu nové motivace či impulzu pro svou kariéru. Když přišla tato mezinárodní příležitost, řekla jsem si, že se to nakonec nebude tolik lišit od toho, co dělám. Bude to jen jiný jazyk, jiná země, stěhování do zahraničí s rodinou... Takže žádná velká změna,“ říká Italka se smíchem. 

Dodává, že vždy chtěla pracovat v zahraničí, a ačkoli měla i jiné nabídka, přesun do Prahy v létě 2023 se nakonec ukázal jako ideální řešení.

Pro obě dámy je Praha jejich první zahraniční pracovní štací. Z pohledu Valentiny Stranieri je taková zkušenost obohacující jak pro expata, tak pro domácí tým jeho kolegů. Proto je podle ní důležité přicházet s otevřenou myslí, ale zároveň si zachovat svou identitu, aby mohla probíhat „výměna hodnot“. 

Monika Balcerzak si navíc cení, že díky pražské pozici získala novou perspektivu a také jiné věkové složení týmu kolegů.

S nebezpečím vyhoření se dříve či později může potkat víceméně každý. Na manažerských pozicích je však výskyt častější. Přestože o tomto riziku se ví dlouhá léta, věci se hýbou spíše až v poslední době. Vzhledem k vlastní zkušenosti to Monika Balcerzak může dobře posoudit. Ve firemních kulturách se podle ní již objevuje obecný trend, který pomáhá upřít na toto téma adekvátní pozornost. 

„Je dobré mít vhodný prostor, který slouží správnému naladění, pohodě lidí. Nejde jen o rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, ale i o další iniciativy na podporu pohody všech kolegů, včetně manažerů. Právě oni pak mohou lidem ve svém týmu poskytnout správné nástroje, aby mohli čelit kritickým situacím. To je něco, do čeho neustále investujeme, protože tomuto nástroji přisuzujeme vysokou hodnotu,“ nabízí jednu z cest prevence Balcerzak a dodává, že nově příchozí toto na VIG Re velmi oceňují.

Sama uvádí, že odvahu přijmout své první zahraniční manažerské místo v Praze jí dodal manažer VIG Re, jehož kouzelnou formulí při prvním pohovoru byla fráze „Bez obav, to se naučíš.“ 

Když viděla, že si z jejích ať skutečných, či domnělých nedostatků dělá méně než ona sama, začala se na příležitost dívat bez obvyklých temných scénářů. „Když vám někdo tak věří, tedy víc, než si věříte sami, proč to nezkusit? Myslím, že právě díky tomuto momentu jsem dnes tady.“

Pražský tým kolem Moniky Balcerzak je velmi internacionální, což sama polská manažerka považuje za fakt, který všechny prověřuje. „Samotná práce může být po nějaké době docela snadná, ale náročné je držet jednotný kurs, i když myslíme jinak a vidíme věci jinak,“ prozrazuje. Toto udržení zápalu týmu pro stejnou věc má za největší výzvu nejen „v klidných časech“, ale především v období transformací či jiných změn.

Zatímco Balcerzak změnila zaměstnavatele přednedávnem, Stranieri zůstává UniCredit věrná řadu let. O nové podněty tam totiž nemá nouzi. 

„V Miláně jsem strávila období od roku 2011 do roku 2019, ale za tu dobu jsem vystřídala asi pět různých pozic. Stěhovala jsem se nejen z jedné budovy do druhé, ale i zásadně měnila celé prostředí, byť stále v rámci jedné banky. Takže výzev bylo hodně. Možná to vychází z velikosti společnosti, ale možná také z nastavení mysli. Výzvy jsou vždycky hned za vedlejšími dveřmi.“

Během profesních kariér se mění nejen lidé kolem nás, ale i pracovní návyky s tím, jak se postupně mění generace a jejich zájmy a představy o práci. Monika Balcerzak takovou změnu zaznamenala už na polském pracovním trhu.

„Když jsem vyrůstala, všichni chtěli stabilní práci. A trh práce byl zaměřen na stabilní lidi, kteří budou dlouho pracovat v rámci firmy, budou spolehliví a loajální. To se mění. Vidíme, že mladí lidé častěji mění zaměstnání. Tehdy jsme jim říkali skokani a moc jich nebylo. Teď jsou nositeli trendu, a to je budoucnost. Jsou těmi, kteří mají sílu věci měnit. Na polském trhu už nová generace přiměla firmy ke změnám přístupu. Nyní je snazší mít hybridní práci, dá se jednoduše sladit pracovní a soukromý život. Před pár lety to téměř nebylo možné.“

Pokud současnou mladou generaci netáhne tolik jako ty dřívější práce v korporátu, má pro ně Monika Balcerzak dobrou zprávu ze světa zajišťoven. „Velmi pozitivně mě překvapilo, že zajišťovna nemusí být korporátem. Je to příjemné místo pro práci, jedinečné, se specifickým přístupem k lidem a k vytváření prostředí.“

Valentina Stranieri v tomto kontextu zmiňuje zajímavý fakt, že když nastoupila na svou současnou pražskou pozici, ocitla se mezi lidmi, kteří byli vesměs mladší než ona, na což z Itálie nebyla zvyklá. Nakonec ale tento posun vítá. 

„V mém týmu jsou lidé, kteří při práci ještě dokončují vysokoškolské studium. Jiní jsou v prvních letech své praxe. A pak jsou lidé, kteří do našeho týmu přinášejí i dvacetileté zkušenosti. Takže to na jednu stranu je složité, ale taková mozaika má i výhody. Ti nejzkušenější členové týmu mají například dobrý cit na rizika v mnoha situacích. A to na druhé straně vyvažuje kreativita a novátorství mladší generace,“ uzavírá.