Žádost o pomoc není známka slabosti, ale síly, shodují se Violeta Luca a Cristina Ferrari

Ne každý je rozeným expatem. Pro někoho je profesní působení za hranicemi součástí jeho přirozenosti, pro jiného nepředstavitelné dobrodružství. Na úrovni top managementu je však zahraniční mise něco, s čím se musí počítat.

Cristina Ferrari s přesuny za prací problémy nemá, považuje se za přirozeného expata. „Vyrostla jsem v Itálii, kde jsem studovala a začala svou kariéru, ale brzy jsem chtěla získat mezinárodní zkušenosti. Proto jsem se po magisterském studiu přestěhovala do Švýcarska, kde jsem dostala příležitost nastoupit do Swiss Re, jednoho z lídrů na zajišťovacím trhu. Mým dalším působištěm bylo Miami, kde jsem nějakou dobu dohlížela na obchod firmy v Latinské Americe. Poté jsem se vrátila do Curychu a nyní jsem v Praze,“ rekapituluje Ferrari svou profesní cestu s tím, že Praha jí vyhovuje mimo jiné i svou „správnou velikostí“.

Violeta Luca pochází z Rumunska. Ačkoli Praha rozhodně není její první pracovní zahraniční zastávkou, Česko je první destinací, kam kvůli práci přesídlila. „Měla jsem různé mise v Itálii, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Vždy jsem však byla doma v Rumunsku. Takže Praha je moje první zkušenost s přesídlením,“ přibližuje manažerka. 

S Ferrari sdílí dobrý dojem z české metropole a dodává, že ačkoli měla její česká mise skončit po třech letech, rozhodla se v Praze setrvat. Začátek přitom vůbec nebyl snadný. Luca do Prahy přesídlila v roce 2021 v době všeobecných lockdownů kvůli pandemii covid-19. „Pracovali jsme sice z domova, ale chtěla jsem být v Česku, abych porozuměla místnímu prostředí, trhu, zákazníkům a partnerům.“

Časté přesuny za prací podle Cristiny Ferrari vedou k tomu, že si člověk zautomatizuje jisté mechanismy s tím spojené. Nicméně vždy je v nových destinacích něco, na co se připravit nelze. „Vždy je přítomen prvek neznámého. Zcela měníte svou dynamiku, rytmus, prostředí. Vstupujete do nového nastavení, nové kultury a nikdy nevíte, zda vám bude vyhovovat, jestli najdete, co hledáte. Takže vždy je u toho jisté vzrušení a příliv pozitivní energie.“ 

Je toho tedy hodně, a proto je zároveň důležité nenechat se všemi novými vjemy zahltit. Člověk musí být schopen zachovávat si svou identitu. „Je náročné udržet si své kořeny, udržet si spojení s rodinou, svými blízkými, přáteli, vyžaduje to mnohem více času, energie a plánování. Určitě je to snazší, když jste poblíž.“

Obě dámy jsou na svých současných pražských pozicích relativně krátkou dobu. Cristina přišla do pražské kanceláře VIG Re v roce 2023 po 14 letech strávených v zajišťovně Swiss Re. Violeta Luca je CEO Vodafonu od ledna letošního roku, když předtím vedla tuzemskou pobočku Microsoftu. Jaký mají recept na to začít dobře, zahájit novou misi hned první den na 100 procent? 

Luca považuje za předpoklad dobrého startu správné naladění, v němž má své místo zvídavost, schopnost naslouchat i ptát se a mít otevřenou mysl. Zároveň by neměla chybět jistá systematičnost. „Přichází k vám spousta nových informací, o kolezích, způsobech práce, organizačním uspořádání, zákaznících, partnerech, investicích, krátkodobých, dlouhodobých. Takže k vám přichází mnoho podnětů a schopnost být logický a strukturovaný je velmi důležitá,“ dodává. 

I ona souhlasí s Cristinou Ferrari, že je dobré držet na uzdě své vzrušení z nové zkušenosti. „Znám případy a stalo se to i mně samotné, že míra vzrušení na začátku je velmi vysoká, pak narazíte do nějaké zdi a nastává spíše sestupná tendence. Aby se to nestalo, člověk musí věnovat pozornost i tomu, jak se obecně cítí.“ 

V otázce „prvního dojmu“ má rumunská manažerka též jasno. „Do Vodafonu jsem přišla s otevřeností a oddaností, ale také s vědomím, že jsem, kdo jsem, a nepotřebuji předstírat, že jsem někdo jiný, jen abych si získala lidi,“ říká s tím, že i tak může nástup mezi nový kolektiv doprovázet jistá míra nervozity, což je přirozené, ale právě otevřenost a pozitivní energie jsou tím, co pomáhá budovat v týmu důvěru, díky níž se pak tréma ztrácí.

Z pohledu Cristiny Ferrari je zásadní právě systematičnost, schopnost neztratit se v záplavě prvních informací o chodu firmy a jejích projektech. „Musíte být velmi strukturovaní, velmi dobře si uvědomovat, jak přistupovat k různým tématům a organizovat svůj čas. Cenné pro mě bylo i to, že jsem si od samého začátku vědomě vyhradila čas na dialog s lidmi. Lépe než ponořit se do čtení a prohlížení informací, dat a dokumentů funguje strávit prvních několik týdnů rozhovory s lidmi. Je zřejmé, že vybudování vzájemné důvěry vyžaduje čas. A pak v určitém okamžiku je zásadní začít naslouchat i tomu, co není vysloveno. Umět číst mezi řádky to, co protějšek nemusí říct na rovinu.“

Každý člověk prochází osobnostním vývojem a platí to i pro vrcholové manažerky. Jejich přístup k různým věcem je dnes jiný než v počátcích kariér. Cristina Ferrari popisuje, jak se v průběhu let změnil její přístup k inspirativním kolegům. „Na začátku své kariéry jsem ráda spolupracovala s chytrými, milými a otevřenými lidmi, ale zaměřovala jsem se spíše na prohlubování vlastních znalostí a rozšiřování obzorů. Ale během let jasně vidím rostoucí význam lidí. Těch, se kterými spolupracuji, jimž sloužím a pro něž pracuji.“

Violeta Luca navazuje s tím, že hledání společné řeči s kolegy je vždy potřeba, zároveň ale postupem času objevila, že podobně důležité je i umět takovou snahu vzdát. „Sebevědomí a také schopnost rozlišovat mezi tím, co chcete, a tím, co nechcete, se stává velmi důležitým, protože čas je omezený a nemůžete dělat všechno, co chcete. Můžete dělat cokoli, ale ne všechno. Je tedy důležité mít tuto úroveň uvědomění a umět se podle toho zařídit.“

Neznamená to však zároveň, že spolupráci prospívá, pokud jsou v týmu výhradně podobné charaktery. Cristina Ferrari naopak vyhledává jiné osobnosti, než je ta její. „Snažím se spolupracovat s lidmi, kteří se ode mě velmi liší, kteří mají velmi odlišný styl, protože jsem přesvědčena, že různorodost přístupu k věcem vytváří velkou hodnotu pro organizaci i pro všechny zúčastněné,“ říká italská manažerka a dodává, že pochopení nemá pro kolegy, kteří nejsou ochotni přihlásit se k odpovědnosti za výsledky své práce, ani pro ty, u nichž není vidět zanícení pro věc.

Violeta Luca usiluje o to být vnímána jako autentický lídr. Proto jí nedělá problém přiznat, že něco neví, požádat o pomoc, o radu. 

„Někdy ukazuji zranitelnost ne z nutnosti, ale spíše to vychází z mého autentického stylu, a také proto, že chci být vzorem transparentnosti a upřímnosti ve způsobu vedení lidí a řízení interakcí. Není to tak, že bych si chodila stěžovat kvůli svým věcem, to je neprofesionální. Jde opravdu o to, abych dokázala říct: nevím, nebo potřebuji pomoc. Může to vypadat jako zranitelnost. Pro mě je ale spíš důkaz síly, že to můžu říct,“ vysvětluje svůj přístup.

S Cristinou Ferrari se shoduje, že ukázat nedokonalost není slabost, naopak to podporuje vzájemnou důvěru. „Chceme jít příkladem. Takže pokud se snažím vybudovat vzájemnou důvěru a ujistit se, že se lidé v mém týmu a lidé, kteří se mnou spolupracují, cítí bezpečně, když se mnou mluví, musím a chci toto prostředí bezpečného prostoru potvrdit. Myslím, že doba supermanů a superžen jako vedoucích pracovníků je dávno pryč. A je doloženo i v literatuře, že to prostě dlouhodobě není úspěšné,“ uzavírá manažerka VIG Re.