Audioverze
„Z waldorfských škol vycházejí sebevědomí lidé, kteří se nebojí zeptat a prezentovat sami sebe.“
Lucie Mechem pracuje jako učitelka na waldorfské základní škole. Vystudovala VŠCHT, ale už během studií si uvědomovala, že neví, co vlastně chce jednou v životě dělat. „Byla jsem produktem klasického školství. Základka, gympl, pak směřování za tím, co mi tak nějak přirozeně šlo lépe. A při tom všem jsem si držela svoje zájmy a kroužky, kterých taky bylo dost,“ říká.
Ke konci studia už pociťovala výrazné známky osobního vyhoření. Měl na to vliv i její zahraniční pobyt, kde zažila něco, co by se dalo označit jako environmentální žal. „V Portugalsku jsem dělala rozbory vody na skládkách a viděla jsem to množství odpadků, které produkujeme a jak to tam vypadá. A z toho jsem se dostala do velkých úzkostí a panik, které končily hospitalizací,“ popisuje.
Díky přístupu její lékařky ale našla způsob, jak začít znovu a lépe. „Vlastně jsem se musela celá rozložit, abych se mohla znovu poskládat. Moje doktorka mi prostě řekla, ať dělám to, co mě baví. A tohle přesně byla ta cesta, která mě dostala až tam, kde jsem dnes,“ vysvětluje.
Kuj železo, dokud…
To, že dnes pracuje jako učitelka ve waldorfské škole, popisuje jako souhrn mnoha okolností, které se jí v životě staly. A na otázku, zda myšlenky Rudolfa Steinera, potažmo Antroposofie, ze které waldorfské školství vychází, nejsou zastaralé, odpovídá: „Paradoxně si myslím, že jsou nosnější než před těmi sto lety. To, co dítě potřebuje, aby vyrostlo ve svobodnou a sebevědomou bytost, se totiž v dnešní době z přirozeného prostřední ztrácí.“
V rozhovoru se také dozvíte, co ji osobně na konceptu waldorfské školy nejvíc překvapilo a jak moc tahle zkušenost ovlivňuje její osobní život.
Ačkoliv je Lucie momentálně na mateřské dovolené se svým synem Arthurem, je pro ni stěžejní názor jejího staršího syna Davida, který si waldorfskou školu nemůže vynachválit a každý den se do ní těší.
