Audioverze
„V Pákistánu jsem přespával na policejní stanici.“
Je mu teprve pětadvacet a za poslední rok posbíral víc cestovatelských zkušeností než většina lidí za celý život. Rozhodl se vyrazit do světa na zkušenou a dojít pěšky z Nepálu do Třebíče.
„Dřív kluci chodili do světa s pekáčem buchet nebo pecnem chleba. Já jsem si vzal boty, které mi ušil táta, pár triček a odletěl jsem do Nepálu,“ popisuje začátek své netradiční cesty.
Přechodový rituál
Už po prvních týdnech si Nico uvědomil, že představy, které o cestě měl, se s realitou příliš potkávat nebudou. „Všechno bylo úplně jinak, než jsem si v pohodlí domova naplánoval. I když jsem přípravou cesty strávil tři měsíce od rána do večera, už druhý den mi došlo, že to bude výlet plný překvapení,“ říká.
V rozhovoru se dozvíte, jaká byla jeho zkušenost s nepálskou pohostinností, indickou neodbytností, pákistánským vězením nebo ománskou televizí. Na cestách se ostatně setkal také s mediální pozorností, která mu nejdřív lichotila, a později pořádně zkomplikovala život.
Jednooký mezi slepými
Svou cestu, kterou kvůli zdravotním i rodinným důvodům na pár měsíců přerušil, glosuje vtipnými i napínavými historkami. Na podzim by se rád vrátil do Pákistánu, který mu podle jeho vlastních slov uštědřil tři smrtelné rány, a proto se mu hodlá postavit znovu.
Pokud vás zajímá cesta česko-italského dobrodruha z Třebíče, která bude dál směřovat třeba i do Afghánistánu, nenechte si tenhle rozhovor ujít.
