Anthony Charles Lynton „Tony“ Blair (* 1953), britský ministerský předseda v letech 1997–2007, patří k největším politikům ostrovního státu v celém 20. a 21. století. Způsob, jakým zreformoval starou, ostře socialistickou Labour Party, proměnil ji v tzv. New Labour, vyhrál s ní třikrát v řadě parlamentní volby (1997, 2001 a 2005) a současně (z)měnil i celou Velkou Británii, je ve všech ohledech pozoruhodný, jakkoli je hodnocení jeho působení v čele vlády pokládáno za kontroverzní, dokonce i mezi samotnými labouristy. Tak se na Tonyho Blaira, jeho vládu a „jeho dobu“ pojďme podívat podrobněji.
Přílivová vlna, jež smetla všechno, co jí stálo v cestě…
Dne 1. května 1997 „se Británií přehnala přílivová vlna, která smetla vše, co jí stálo v cestě“. Blairova New Labour dosáhla jednoho z největších volebních vítězství v celých britských dějinách. Zatímco šéf zdecimovaných toryů, dosavadní premiér John Major (* 1943; v čele vlády v letech 1990–1997), okamžitě odstoupil, Tony Blair, nejmladší ministerský předseda od roku 1812, se za nadšení většiny Britů stěhoval do Downig Street.
Shodou okolností jsem tehdy v centru Londýna s přáteli byl a musím uznat, že tehdejší atmosféra byla vskutku nezapomenutelná. Očekávání, jež změnu vlády provázela, byla obrovská; naplnit naděje voličů proto nebylo nijak snadné.
Prakticky vzápětí Tony Blair, vystudovaný právník z Oxfordu, jehož si straníci zvolili (ne úplně rádi) do svého čela v roce 1994 ve snaze skoncovat s opakovanými porážkami v parlamentních volbách (1979, 1983, 1987 a 1992), začal své předvolební sliby plnit.
V domácí politice šlo Blairově vládě hlavně o zlepšení situace ve zdravotnictví a ve školství. Národní zdravotní služba (National Health Service; NHS), jež vznikla s cílem poskytnout všem Britům bez rozdílu solidní lékařskou péči za vlády Clementa Attleeho po roce 1945, se potýkala s mnoha těžkostmi, ve srovnání s vyspělými zeměmi EU to byl zejména vyšší počet obyvatel na jednoho lékaře, delší čekání na ošetření a vyšší úmrtnost v nemocnicích.
S těžkostmi ve školství a zdravotnictví souvisely vážné sociální problémy. Důvěryhodné výzkumy ukazovaly, že zatímco bohatí Britové dále bohatnou, chudí během toryovské vlády ještě více zchudli: čtrnáct milionů Britů žilo pod hranicí chudoby, přes dva miliony dětí živořilo v rodinách, kde ani jeden z rodičů neměl zaměstnání.
Závažný problém představovaly též vyhrocené rasové otázky, související s rostoucím počtem imigrantů do země. Právě ilegální přistěhovalci stáli často za výbuchy násilí, k nimž došlo na sklonku devadesátých let v mnoha britských městech (Londýn, Manchester, Birmingham a další); tvrdé zásahy vlády pak vedly k debatě o rovném přístupu policejních sil vůči provinilcům a o latentním rasismu v jejich řadách.
Mezi priority Blairovy vlády patřilo též ustavení Skotského parlamentu (Scottish Parliament) a Velšského shromáždění (Wales Assembly; dnes má i Wales svůj parlament), snížení počtu dědičných peerů ve Sněmovně lordů, stejně jako pokus o vyřešení severoirské otázky ve formě podpisu tzv. Velkopáteční mírové dohody (Good Friday Agreement) a vytvoření tzv. Severoirského shromáždění a z něho vycházející exekutivy, což bylo chápáno jako první krok ke znovuustavení řádného parlamentu a vlády (zrušených v roce 1972 Edwardem Heathem).
Fakt, že se sektářské násilí nakonec zastavit nepodařilo, byl sice neúspěch, úsilí o mír samotné ale Britové velmi oceňovali.
Pokud jde o vztah k Evropské unii, Tony Blair sice soudil, že Británie patří do srdce Evropy, ale tzv. Amsterodamská smlouva, podepsaná v říjnu 1997, odpovídala jeho představám pouze zčásti.
Vzrůst moci evropských institucí na úkor národních parlamentů a vlád, další krok ke společné evropské zahraniční politice a především ustavení eura k 1. lednu 1999 – to vše činilo Brity obezřetnými a zdrženlivými (tzv. politika „počkejme a uvidíme“ – Wait and See Policy).
Tony Blair dokonce slíbil vypsat v této věci referendum, až bude přistoupení ostrovního státu k Evropské měnové unii aktuální.
Druhé volby – druhý triumf a první problémy
Navzdory četným problémům zůstávali ministerský předseda a jeho vláda výrazně oblíbenější než konzervativci. Blair, nejmladší premiér, jemuž se během působení v Downing Street narodil potomek, syn Leo, byl na přelomu tisíciletí na vrcholu popularity; v jistém smyslu se stal největší národní celebritou, zastiňující sportovce i hvězdy popmusic.
Volby do Dolní sněmovny v červnu 2001 proto potvrdily všeobecné očekávání: Labouristé takřka zopakovali fenomenální úspěch z roku 1997 (ztráta pouhých šesti křesel nic neznamenala), zatímco konzervativci si polepšili o jediný mandát. Způsob, jakým labouristé povedou zemi v dalším volebním období a jaké budou jejich priority, bylo možno předvídat, řada důležitých otázek však zůstávala nejasná.
Prakticky již na počátku druhé Blairovy vlády došlo k události, jež zcela změnila charakter britské politiky i každodenní život v této zemi, stejně jako na celém světě: 11. září 2001 zaútočili muslimští teroristé na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a na sídlo Pentagonu ve Washingtonu, přičemž způsobili několikatisícové ztráty na životech.
Prezident USA George W. Bush (v Bílém domě v letech 2001–2009) následně vyhlásil válku „mezinárodnímu terorismu“ a Tony Blair se stal jeho nejbližším spojencem. V říjnu 2001 vpadly americké jednotky společně s Brity a dalšími spojenci do Afghánistánu, kde se údajně skrýval vůdce teroristů z organizace Al-Káida, Usáma bin Ládin. Začala válka, jež v budoucnu (spolu)povede k Blairovu pádu.
V březnu 2003 vtrhli Američané i do Iráku. Tamní vůdce Saddám Husajn udržoval od porážky ve válce v Zálivu z roku 1991 Západ v nejistotě ohledně svých agresivních záměrů, nemluvě o perzekuci iráckých Kurdů a zprávách o vývoji jaderných, chemických a biologických zbraní. Tony Blair stál Georgi Bushovi znovu pevně po boku.
Diskuse o tom, zda byla invaze oprávněná bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a v národním zájmu, byla bouřlivější, než když se Británie v devadesátých letech zapojila do útoku NATO proti Srbsku. Blair musel čelit veřejným protestům i bezprecedentní vzpouře poslanců vlastní strany. Díky podpoře konzervativců a severoirských unionistů sice útok přestál, jeho pozice ale byla otřesena, což vzhledem k volbám v roce 2005 nevěstilo pro labouristy nic dobrého.
