K hlavním spojencům prezidenta Ronalda Reagana v zahraničí patřila po celou dobu jeho vlády mimo jakoukoli pochybnost britská premiérka Margaret Thatcherová. Reagan s Thatcherovou souzněl jak ideologicky, tak v náhledu na ekonomiku, shodovali se i v názoru na Sovětský svaz a komunismus obecně. Kromě toho si spolu tak říkajíc „sedli“ i lidsky, což je (nejen) v politice vždy velmi důležité. Jejich vztah vážněji nenarušila ani jediná potenciální kontroverze, k níž během jejich vlády (1979/1981–1989/1990) teoreticky mohlo dojít – a sice britsko-argentinská válka o Falklandy z roku 1982. V jistém smyslu lze dokonce říci, že jejich spojenectví a přátelství utužila.
Margaret Thatcherová a Velká Británie
„Hokynářská dcerka“ („grocer's daughter“ – jak ji na počátku kariéry ironizovali povýšení konzervativní „bardi“) z Granthamu v Lincolnském hrabství Margaret Hilda Thatcherová (1925–2013) vstoupila do politiky v padesátých letech 20. století.
Od roku 1952 byla členkou parlamentu, v letech 1970–1974 zastávala v konzervativní vládě Edwarda Heathe funkci ministryně školství, v roce 1975 právě nad Heathem zvítězila v boji o vedení strany a roku 1979 v čele toyrů vyhrála volby do Dolní sněmovny.
Stala první ženskou ministerskou předsedkyní ostrovního státu a v Downing Street číslo 10 úřadovala v letech 1979–1990.
Vyvést Británii ze „socialistického marasmu“ (labouristé vládli v letech 1964–1970 a 1974–1979) nebylo snadné. Hlavní opoziční strana byla doslova srostlá s mocnými odborářskými centrálami, které fakticky vzato stály porážkami Heathovy vlády v roce 1974 a za následnou ekonomickou a společenskou krizí („zima nespokojenosti na přelomu let 1978–1979.
Thatcherová si dopady těchto krizí musela poradit – její „léčba“ zvaná thatcherismus nebyla snadná, ani bezbolestná. A budoucnost – výsledek příštích parlamentních voleb – byl v zásadě otevřený.
Válka o Falklandy
V této vnitropoliticky složité situaci navíc musela britská vláda čelit vážnému problému – válce s Argentinou. V zásadě se jednalo o dlouhou a poměrně citlivou záležitost.
Falklandy jsou nepříliš významné souostroví v jižním Atlantiku necelých pět set kilometrů od pobřeží Argentiny. Po střetech se Španěly, Francouzi i Argentinci nad nimi v roce 1833 získali nadvládu Britové a podrželi si ji až dodnes, v zásadě v souladu s míněním nevelkého počtu lidí, kteří zde žijí.
Poté, co se v roce 1976 dostala v Argentině po násilném převratu k moci vojenská junta, ohlásil roku 1981 prezident země generál Leopoldo F. Galtieri (1926–2003) na Falklandy – v Argentině známé jako Malvíny – nárok.
Pro argentinské generály, citelně pociťující nedostatek legitimity a čelící silné hospodářské krizi, jež vedla ke stále větší nespokojenosti obyvatel, to byla možnost, jak získat na popularitě, nemluvě o zvýšení mezinárodní prestiže jinak po právu ostrakizované vlády.
Britové ale postoupení ostrovů Argentině odmítli, a proto je následně, na počátku dubna 1982, obsadila argentinská armáda. Jedinou možností, jak je dostat zpět pod svou kontrolu, byl pro Brity vojenský střet.
Válečné peripetie byly nesčetněkrát popsány, z českých historiků se jim v knížce Válka o Falklandy 1982 věnoval například Jaroslav Hrbek, a proto se v našem seriálu omezím na její stručné shrnutí.
Navzdory obavám z toho, zda je Británie na válku dostatečně připravena vojensky (například americký ministr zahraničí Alexander Haig byl v tomto ohledu poměrně skeptický), zda ji nebude osudově limitovat vzdálenost zázemí od bojiště v jižním Atlantiku a složitá logistika, a hlavně zda je na takový konflikt nachystána mentálně, byl její průběh rychlý a jednoznačný.
Již 14. června 1982 se Argentinci – k radosti místních obyvatel, kteří nechtěli mít s „juntou z Baires“ nic do činění a jednoznačně preferovali britskou „nadvládu“ (jak psaly levicové deníky na celém světě a jak to ostatně všechny ty „alarmy“ píší dodnes) – vzdali a válka skončila.
