Během osmi let, jež strávil jako prezident v Bílém domě (1981–1989), sloužili Ronaldu Reaganovi dva státní tajemníci, tedy ministři zahraničních věcí. V obou případech se jednalo o „těžké váhy“ americké politiky, o muže, kteří jeho vládu nezanedbatelně ovlivnili. Zároveň nemohli být odlišnější. První z nich, Alexander Haig, čtyřhvězdičkový generál s úctyhodnou vojenskou kariérou, se zdál být na počátku Reaganovy vlády doslova nepostradatelný, nebo si to alespoň myslel, ale přesto skončil ve funkci již po roce a půl. Jeho nástupce, ekonom a byznysmen George Shultz, byl mnohem více diplomatem v „klasickém slova smyslu“, a i proto vydržel ve funkci až do konce Reaganova druhého funkčního období v lednu 1989. Pojďme se teď na oba muže a jejich kariéry podívat podrobněji.
Voják předurčený k velké kariéře…
Alexander Meigs Haig, Jr. (1924–2010) patří k ikonickým postavám americké armády. Posuďte ostatně sami. Během studií na vojenské akademii (The United States Military Academy; USMA), známé jako West Point (ve státě New York) sice nijak neexceloval, již tehdy měl ale velké sebevědomí, a ještě větší ambice (právě tak na něj vzpomínali někteří spolužáci).
Po absolutoriu nastoupil jako pobočník do štábu generála Alonza Patricka Foxe, jenž byl jednak zástupcem vrchního velitele spojeneckých sil v Japonsku (Supreme Commander for the Allied Powers), věhlasného generála Douglase MacArthura, jednak, od roku 1950, poté co si vzal jeho dceru Patricii, i jeho tchánem. Není se příliš co divit, že mnozí Haigovi nepřátelé viděli za jeho následným vzestupem protekci a nepotismus; ve skutečnosti měl ale budoucí generál i zřetelné, zcela nezpochybnitelné velitelské kvality.
Po vypuknutí Korejské války se stal Haig pobočníkem generála Edwarda Malloryho Almonda, přičemž si vysloužil několik vysokých vyznamenání (včetně dvou stříbrných hvězd), mimo jiné za podíl na „zázračném vylodění“ Američanů u Inčchonu v září 1950, jež mělo velký podíl na zvratu v tomto konfliktu.
Po skončení války sloužil Haig v Pentagonu (tj. na ministerstvu obrany) a současně absolvoval The United States Army War College, což byl téměř nezbytný předpoklad dalšího profesního vzestupu. Za války v Indočíně Haig obdržel na návrh generála Williama Westmorelanda, velitele amerických jednotek ve Vietnamu v letech 1964–1968 (a budoucího šéfa americké armády), druhé nejvyšší vyznamenání americké armády (Distinguished Service Cross); kromě toho získal i tzv. Purpurové srdce (Purple Heart), nejstarší (a jedno z nejcennějších) americké vojenské vyznamenání, udělované zraněným či mrtvým vojákům.
Po návratu z Vietnamu a po dalších odsloužených letech byl plukovník Haig jmenován členem Rady národní bezpečnosti (National Security Council) nově zvoleného prezidenta Richarda Nixona (v úřadu v letech 1969–1974). Během tohoto působení se stal nejprve brigádním generálem a poté generálplukovníkem, což svědčilo o tom, že má i značné politické a „diplomatické“ schopnosti. Tuto skutečnost potvrdil i fakt, že od května 1973 do září 1974 působil jako personální šéf Bílého domu (tj. za Nixona a krátce za jeho nástupce Geralda Forda; prezidentem v letech 1964–1977).
Henry Kissinger, legendární poradce pro otázky národní bezpečnosti a poté i ministr zahraniční v letech 1969–1977, o Haigovi napsal, že na vrcholu aféry Watergate (která vyústila v demisi prezidenta Nixona, jenž se jen díky ní v létě 1974 vyhnul impeachmentu) byl jediným mužem, který neztrácel nervy a fakticky řídil Bílý dům, řítící se do zkázy (parafrázováno).
Právě to byl jeden z důvodů, proč si Haig udělal u mnoha republikánských politiků „po čertech dobré jméno“, dokonce i u Ronalda Reagana, jenž jinak neměl pro Nixona příliš velké pochopení, ani k němu nechoval příliš velké sympatie. O tom, jak si „Američané“ Haiga cenili, svědčí i to, že v letech 1974–1979 působil coby sedmý vrchní velitel Severoatlantické aliance (NATO).
…i politik, který nepochopil, že nevelí armádě ve válce
Když si Ronald Reagan na podzim 1980 vybral generála Alexandera Haiga jako budoucího ministra zahraničí, vzbudilo to v politických kruzích i mimo ně jisté překvapení (mimo jiné proto, že byl teprve druhým vojákem nominovaným na tento post; prvním byl generál George Marshall, jmenovaný do funkce prezidentem Trumanem v roce 1947).
Pro četné Reaganovy nepřátele byla Haigova nominace dokonce přímým potvrzením jeho nekompetentnosti zastávat prezidentský úřad. Pověstné „grilování“ v Senátu nebylo pro Haiga nijak příjemné, řeč byla zejména o jeho roli během aféry Watergate; nakonec se ale žádné kompromitující materiály neobjevily, Haig obstál a v lednu 1981 nastoupil do prestižního úřadu.
Nečekaná krize přišla na konci března 1981. Poté, co byl prezident Reagan hospitalizován po atentátu, a kdy se navíc viceprezident George Bush nacházel v texaském Fort Worthu, vystoupil na tiskové konferenci generál Haig a prohlásil, že v nepřítomnosti prezidenta a viceprezidenta je to právě on, kdo řídí Bílý dům („As of now, I am in control here, in the White House, pending the return of the vice president and in close touch with him“).
Následná ostrá výměna názorů, pro Bílý dům naštěstí již mimo kamery a mikrofony, mezi Haigem, ministrem obrany Casparem Weinbergerem a poradcem pro otázky národní bezpečnosti Richardem Allenem, kteří generála obvinili z překročení kompetencí, ukázala, že Reaganův tým je méně soudržný, než se předpokládalo, a také „až příliš velký apetit generála po moci“, což bylo pro mnohé ministry a poradce „nanejvýš znepokojující“.
