KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Předvolební Česko po covidové pandemii čelí další dávce socialismu, tentokrát v podobě radikálního zvýšení minimální mzdy. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) se na tripartitě pokusila prosadit dohodu o zvýšení minimální mzdy v Česku z dnešních 15 200 Kč na 18 tisíc korun v příštím roce. Neuspěla, ale s konečnou platností o tom rozhodne Babišova vláda. Vzhledem k blížícím se volbám lze předpokládat, že minimální mzdu významně navýší, i když ne o plných 2800 korun, neboť s tak prudkým skokem nesouhlasí ministryně financí Alena Schillerová (ANO).
Z hlediska zaměstnavatelů je pochopitelně zásadní každá stokoruna, o kterou minimální mzda vzroste či nevzroste. Vždyť za tuto mzdu dnes v Česku pracuje téměř 140 tisíc lidí. Navíc, pokud vláda rozhodne o zvýšení minimální mzdy, musí zaměstnavatelé automaticky navýšit i tzv. zaručenou mzdu, která se dotýká mnohem širšího okruhu pracovníků. Pokud by prošel „maláčovský“ návrh (tj. zvýšení minimální mzdy o 18 %), musely by dát firmy na zvýšení mezd navíc v souhrnu zhruba 16 miliard korun. Což je suma, která se politikovi snadno řekne, ale firmám se velmi těžko vydělává. Zvláště dnes, kdy se byznys jen horko těžko vzpamatovává po odeznívající pandemii a kdy (nejenom) Česko zápolí a i v příštím roce bude zápolit s důsledky pandemického propadu ekonomiky.
Dá se bez přehánění říci, že snaha rekordně navýšit minimální mzdu (o 2800 Kč) v situaci nejhlubší ekonomické krize zavání pokusem o sabotáž národního hospodářství. Nelze to považovat za nic menšího, než za ekonomickou iracionalitu a politickou vypočítavost nesenou na oltář sněmovních voleb. Je evidentní, že stát skrze vynuceně zvýšenou minimální a zaručenou mzdu podněcuje mzdové vzlínání v celém (nejenom) soukromém sektoru. Tím nahrává k dalšímu zvyšování inflace, která ubírá na reálné hodnotě peněz. Nemluvě o problému, z jakých zdrojů mají podniky pokrývat uměle navýšené, státem nařízené mzdové náklady. Mnoho firem bylo vážně poškozeno koronavirovými restrikcemi. A i když je nezaměstnanost v Česku relativně stále nízká, nikde není psáno, že tomu tak bude navěky. Ekonomicky nepodložené vynucení vyšších mezd je cestou k propouštění. K čemuž je nutno férově podotknout, že to samo o sobě nemusí znamenat konec světa; tuzemský průmysl nadále hlásí enormní poptávku po pracovnících…
Nemělo by se zapomínat na vážnou skutečnost, jež má být zřejmě jedním z vedlejších cílů zvyšování minimální mzdy. Pokud stát skrze minimální a zaručenou mzdu donutí tržní sektor ke zvýšení výplat, vynutí si tím současně i vyšší odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění hrazené za zaměstnance. Vláda tak „zabije“ dvě mouchy jednou ranou: zajistí mávnutím kouzelného, s reálnou ekonomikou nesouvisejícího proutku (či spíše biče) vyšší výplatu pro část zaměstnanců, ale současně firmám zvýší „daně“, neboť sociální pojištění má charakter daně – nejde o dobrovolnou platbu. Tím vláda sama sobě zajistí vyšší odvody z firem do státní kasy. Aniž by musela podstupovat nástrahy standardních demokratických mechanismů, jelikož o minimální mzdě (fakticky o vyšším zdanění firem) rozhoduje vláda pouhým exekutivním nařízením, tj. bez parlamentu.
