KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko spotřebovává, a tudíž i potřebuje čím dál více peněz. Není proto divu, že se Damoklův meč vyšších odvodů začíná čím dál tísnivěji vznášet i nad živnostníky. V rozpočtově a válečně těžkých tuzemských časech se opět otevírá pomyslná „protiživnostenská“ Pandořina skříňka s cílem získat další zdroje a pomoci veřejným financím. Mluví se dokonce o „neobhajitelném postavení živnostníků“, jež jsou některými oponenty v nadsázce pasováni do role neplatících pasažérů, kteří se vezou na zádech zaměstnanců. A kteří by se měli více podílet na léčbě čím dál churavějšího státního rozpočtu.
Nepřekvapuje, že stát hledá nové a nové zdroje; přičemž zvýšení daně z příjmu zaměstnanců je politickým tabu. Tlak na státní výdaje je nezastavitelný a přichází odevšad – vynořuje se nyní například idea nových kompenzací v podobě navyšování rodičovského příspěvku o desítky tisíc korun.
Ve veřejném prostoru se začínají objevovat názory i sofistikované analýzy, které se snaží dovozovat, že je nutno vybírat do státní kasy více peněz i od živnostníků, a to „jelikož odvádějí na důchody minimum, ale penzi dostávají skoro stejnou jako zaměstnanci, kteří systém táhnou“. Penzijní systém je prý až příliš solidární s živnostníky. Zdůrazňováno je, že na každé čtyři zaměstnance připadá v ČR jedna osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), čímž v Evropě patříme k („těm horším“) zemím s největším podílem živnostníků.
Důvodem obliby práce na živnost u nás je prý to, že „benefity ‚volné nohy‘ převažují nad náklady“, tedy že je výhodné být živnostníkem. V roce 2021 vybral stát od všech plátců dohromady na daních, sociálním a zdravotním pojištění celkem 974 miliard, když z toho OSVČ odvedli relativně skromných 58 miliard. Přestože jako celek platí do státní kasy méně, využívají služby státu typu školství či silnice úplně stejně jako zaměstnanci. Tolik jen pár antiživnostenských argumentů, jejichž cílem je zdůvodnit zvyšování plateb z kapes živnostníků.
